Zázračné štěňátko – Kouzelný koberec
Rozárka s Jendou jsou u svého dědečka na chatě, pořád jen vytrvale prší. Když k nim jako na zavolanou přiběhne roztomilé a nezbedné štěně, je o zábavu postaráno.
Šmudlíka baví skákat v kalužích, ale především umí kouzlit. Vezme děti na nezapomenutelný výlet až do daleké Persie, kde poznají místní princeznu a také nového kamaráda Azize. Ten si nejvíc ze všeho přeje vyhrát závod na létajících kobercích. Podaří se mu to nakonec za pomoci Rozárky, Jendy a Šmudlíka?
Šmudlík, malé štěňátko, kouzlení má rád,
s Rozárkou a Jendou chodívá si hrát,
v kalužích si hopsají, co je nuda, neznají.
Na dobrodružství velká vypraví se hned,
s nezbedníkem malým objevují svět,
je to prima štěňátko, poznáte ho zakrátko.
První kapitola
Zlobivé štěňátko
Rozárka skákala po pěšince na dědečkově zahradě. Místy se brodila loužemi a voda od holínek stříkala do dálky. Užívala si, že se jí na oblečení objevují puntíky z bláta a v copáncích se jí usazují dešťové kapky. To je paráda, pomyslela si Rozárka, kdyby se konala olympiáda ve skoku do kaluží, byla bych určitě světovou šampionkou!
Rozárka prokličkovala posledním úsekem cestičky a řítila se do pomyslné cílové rovinky. Zrovna když doskákala k poslední kaluži, hupslo tam nečekaně neznámé štěňátko a postříkalo ji.
„Ahoj, pejsku!“ pozdravila vesele Rozárka a ždímala si vodu z copánků. „Kde ses tady vzal?“ Sklonila se ke štěňátku, aby se mu podívala na obojek, ale žádný nemělo. „Ztratil ses?“
Štěňátko pohotově zavrtělo hlavou. Ze zplihlých oušek mu při tom stříkaly kapky vody.
„Chtěl by sis se mnou a s mým bratrancem Jendou hrát?“ zeptala se Rozárka a rozběhla se po zahradní pěšince. Štěně bez váhání pelášilo za ní. Dveře chaty byly otevřené dokořán, a tak Rozárka s pejskem vtrhli rovnou do obývacího pokoje.
Jenda seděl na okenním parapetu a zaujatě si četl knížku s hádankami. Zvedl oči a upravil si brýle, které mu sklouzly na špičku nosu. „Řekl bych, že štěňata do domu nesmí,“ prohlásil ustaraně. „A zvláště ne mokrá štěňata s tlapkami od bláta!“
Pejsek hopsal po místnosti, drcl do Jendovy hromady knížek a dědečkova stojanu na deštníky. Všechno popadalo na zem. Pak přiběhl k Jendovi a vyškubl mu z ruky rozečtenou knížku.
„Hej! Koukej mi to vrátit!“ vykřikl Jenda, ale usmíval se. „Ty nejsi jen od bláta, ty jsi navíc ještě pěkné zlobidlo, viď?“
Jenda se rozběhl za štěňátkem a Rozárka se pustila za Jendou. Za Rozárkou a štěnětem zůstávaly na podlaze dědečkova obýváku blátivé stopy. Teď tam navíc byly rozházené knížky a deštníky.
Pejsek se zničehonic zastavil uprostřed perského koberce. Jenda o toho malého rošťáka zakopl, udělal kotrmelec a rozplácl se na zem. Rozárka se přes něj překulila, takže na koberci se rázem utvořil chumel rukou a nohou a mezi nimi se vesele mrskal ocásek. Štěně se ze všeho toho zmatku obratně vyprostilo ven, upustilo knížku před Jendou a olízlo mu tvář. V očích mu svítily nezbedné plamínky, bylo vidět, že má za lubem nějakou rošťárnu.
„Fuj!“ otřásl se Jenda a zvedl svou knížku štítivě za roh. „Je celá oslintaná.“
„Ale no tak, Jendo,“ omlouvala štěňátko Rozárka. „Chce si jenom hrát, stejně jako já. Trčíme tady v dědečkově chatě kvůli dešti zavření už druhý den. A prší pořád dál!“
Na obloze se černaly velké mraky a po okenních tabulkách stále stékaly proudy vody.
Ale Jenda se zvedl, oprášil si kalhoty a vrátil se na své místo na parapetu. Otevřel si knížku s hádankami a pokračoval ve čtení. Jenda totiž miloval čtení víc než cokoli jiného.
Rozárka si povzdechla, ale vzápětí se usmála, když si všimla, že si štěňátko hraje s třásněmi na koberci a ožužlává je. Vždycky, když za třásně zatáhlo, mrštně
se překulilo na záda. Rozárka si k němu klekla a podrbala ho na bříšku.
„Chceš se do toho koberce zamotat?“ zeptala se vesele. „Já taky!“
Rozárka si lehla na koberec a válela sudy, takže se z koberce za chvilku stal válec, z něhož jí koukaly jen copánky.
„Pomoc! Jendo!“ volala Rozárka přidušeným hlasem. „Sežrala mě velká kobercová příšera.“
Pejsek vyskočil na srolovaný koberec. Rozárka cítila, jak do něj bubnuje ocáskem.
Zapištěla a zavrtěla nohama v holínkách. Kroutila se, aby mohla vystrčit aspoň nos. Pohodila hlavou a copánky jí lítaly ze strany na stranu. Vykřikla: „Zachraň mě!“
„To není žádná velká kobercová příšera,“ řekl Jenda. „To je dědečkův starý perský koberec.“
