Miroslav Adamec

Ukradená data aneb Co vyprávěla myš

Ilustrace: Mirek Vostrý. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2015.

Miroslav Adamec prokázal svůj mnohostranný umělecký talent především v tvorbě literární, televizní a scénáristické, určené dětem i dospělým. Dětským čtenářům a posluchačům adresoval zvláště pohádky (viz autorský portrét).

Knížka Ukradená data představuje v jeho dosavadní tvorbě pro děti novum. Autor totiž napsal jedinečný dobrodružný příběh, v němž umně zkombinoval žánrové postupy a prvky detektivní, vědeckofantastické, pohádkové, ale o hororové a groteskní. A navíc – příběh aktuální, renomovaně a poutavě přibližující, ba zdůvěrňující současným dětským, zejména klukovským recipientům prepubescentního a pubescentního věku a spontánním uživatelům elektronické a digitální komunikace, podivuhodný svět moderních technologií.

Hlavní hrdina příběhu – „páťák“ Bert – je handicapovaný; špatně slyší, proto musí používat naslouchátko. Při jeho seřizování se náhle stane zázrak. S úžasem zjistí, že začíná rozumět řeči živých a počítačových myší, nacházejících se v bazaru jeho souseda a dospělého kamaráda Toma, technického nadšence a všeuměla. Od tohoto okamžiku se jeho život radikálně mění. Vydává se na dobrodružnou anabázi, během níž se snaží vyřešit záhadu elektronických dat, odcizených z trezoru francouzského velvyslanectví. Krádež má na svědomí geniální vynálezce Mořic, ztělesnění všeho zla. Pokusy provádí hlavně na rostlinách (listy palem fungují jako nosiče dat a špioni). Díky nejvýkonnějšímu procesoru světa dokáže ukradené informace zpracovávat i ve vizuální podobě. Chce se stát vládcem světa. Svými experimenty ohrožuje samu existenci lidstva (jde o ústrojné využití prvku sci-fi, ale i fantasy).

Poslušný vykonavatel jeho vůle – prostoduchý Viktor – je spíše směšnou figurkou.

Do Bertova dramatického a podle očekávání vítězného zápasu s nebezpečným a protřelým padouchem se solidárně zapojují všichni jeho přátelé, zvláště vysloužilé počítačové myši, šedivá myška se svými mláďaty, řidič limuzíny francouzského velvyslance Pierre, bývalý Mořicův spolužák Bláha i dvojice popelářů. Přitom je neustále prověřována trvalost kamarádství mezi Bertem a jeho vrstevníkem Kájou.

Dějové napětí vrcholí v momentě, kdy počítačová myš Visule zachrání Bertovi život a současně Moříce svérázným způsobem zneškodní. Svůj hrdinský čin doprovází humorným komentářem. Tento černý humor pobaví zejména čtenáře dospělé. (Přiškrcováním totiž udržovala muže v takovém nedostatku kyslíku, aby byl po zbytek života bezstarostně veselý! Mentálně na úrovni zploštělého drátu v koutě.)

Konec příběhu vzbuzuje rozpaky. Je poněkud nejasný a jakoby nastavený. Bert se sice stává mediálním hrdinou (svolává tiskovou konferenci) a dokonce se neskromně prohlašuje za génia, ale naléhání myší, aby při výslechu na policii neprozradil, že mu pomáhaly, je jaksi nepatřičné. Rodina i škola tu kupodivu sehrávají zanedbatelnou roli. Poslední kapitola vyznívá jako oslava klukovského kamarádství.

Protagonista knihy, jedináček Bert, je velkoměstský chlapec, žijící ve spořádané a fungující rodině. Jeho zdravotní handicap – nedoslýchavost, se zázračně proměňuje v přednost. Je to především hrdina vzorový, s nímž se mohou jeho vrstevníci při prožívání příběhu v mnohém poměřovat a identifikovat. Je odvážný, statečný, samostatný, rozhodný, přemýšlivý a kamarádský, s přehledem řeší problémové situace, dokáže být obětavým a solidárním ochráncem slabých a ohrožených, ale i kritickým vůči dospělým. Čtenáře může zaujmout i svým hudebním nadáním (hraje na klavír a komponuje), případně znalostí francouzštiny. Jinak se jeví jako typický představitel nové generace poučených a běžných uživatelů moderních technologií. Dobrodružný příběh si vyžádal i hyperbolizovaného klukovského hrdinu. Bert se svými přáteli čelí zločinu ohrožujícímu lidstvo a zachraňuje svět.

Zvláštní pozornost vzbuzuje Bertova věkově nepřiměřená mluva, projevující se hlavně ve vztazích a v chování k dospělým postavám příběhu. Deseti až jedenáctiletý chlapec tu působí suverénně, prostořece a přemoudřele, zkrátka neautenticky. Při dialozích s Tomem je neuvěřitelně vtipný, řidiče limuzíny francouzského velvyslanectví žoviálně oslovuje křestním jménem a občas mu i tyká, smýšlí o něm naprosto nedětsky (…pro chlapy, co mají z pleše mindrák, je ideální zaměstnání dělat diplomatického šoféra.), o jednoduchém zahradníkovi kybernetového zločince Viktorovi soudí, že blb se smyslem pro legraci není tak častý případ, popřípadě…někdy je výhoda potkat blba, který nečte noviny (?), neposlouchá rádio (?) a má tupý mobil, s kterým nelze surfovat, a dvojici popelářů bezostyšně telefonuje: Kde jste, chlapi? Dlužíte mi službičku, chlapi. Ke kamarádu Kájovi se zase obrací s „dospěláckou“ replikou: Sedíš tu jako důchodce, jenom ti holubi u nohy ti chybí! A k počítačovým myším promlouvá jako expert: Myslíte, že budete kompatibilní? Racionální Bert také věří nikoli na duchy, nýbrž na zhmotnělé siločáry, používá novotvarů, jako např. deletegantní doba a při dramatických jízdách v diplomatické limuzíně ho napadají jen samé neobvyklé výrazy, ustálená spojení a rčení, nepochybně obohacující i slovní zásobu potenciálních dětských čtenářů. V jiných souvislostech zase překvapuje výrazy jako šarmantní, evolučně, akcie, extáze, fyziognomie nebo dysfunkce. Dlužno ovšem dodat, že jeho vyjadřování obsahuje i dostatek slov věkově adekvátních.

Autor knihy dětským čtenářům svérázně, sugestivně, s humorem a vtipem sobě vlastním představuje svět moderních informačních a komunikačních technologií především prostřednictvím antropomorfizovaných počítačových myší (vypravěč příběhu Jizvák, Kapitán Polic…, Pusinka, Visule ad.). Pocity, názory, představy i řeč těchto postav jsou velmi svérázné, neboť hodnotí a srovnávají jim nesrozumitelný a podivný svět lidí svým „elektronickým“ pohledem (např. Visule: Ve mně byste elektron nedohledali. Zkusila jsem po našem vyjádřit obdobu, krve se nedořezat…). Přitom si však zachovávají charakteristické vlastnosti spjaté s profesí svých původních majitelů nebo s nápadným povahovým rysem. (Pusinka: Nevím, co jiného se dá čekat od policejní myši, než že vás jednou seřve a poručí dát obě klikátka na zem. Apod.). Konfrontace obou světů se pak stává vděčným zdrojem humoru.

Přibližování nových technologií současné generaci dětí a mládeže, ať již ve vyjadřování dětských, dospělých, či personifikovaných myších hrdinů příběhu, se také promítá do frekventovaného výskytu příslušné terminologie, zahrnující i slova slangová, expresívní, nespisovná a neologismy (např. SIM karta, USB konektor, Google mapy, You Tube, software, displey, notebook, pixel, mód, bluetooth, ale i auťák, stáhnout přes wifinu, mít coming out na cloudu, vygooglovat, strimovat, opgrejdovat, odendrovat atd.). To ale předpokládá odborně fundovaného a zkušeného uživatele elektronické techniky. Obávám se, že zvláště prepubescentní čtenáři (případně čtenářky) mnoha těmto výrazům ani v syntaktickém a sémantickém kontextu neporozumí. Vyšší nároky na čtenářskou sečtělost dětí budou klást i četné literární aluze (O. Shatterhand, Šeherezáda, James Bond aj.).

Příběh se vyznačuje všemi atributy dobrodružného a detektivního žánru. Při jeho fabulování autor prokázal mimořádnou invenci. Mladého čtenáře totiž udržuje v permanentním napětí. Všichni kladní hrdinové se ocitají v mnoha nebezpečných, zdánlivě neřešitelných situacích, v nichž je ohrožován i jejich život. Bert tyto situace zvládá bravurně, jako klasický akční hrdina: svou chrabrostí, bleskovými nápady, s pomocí věrných přátel i šťastných náhod. Jako moderní dítě ovšem dovede perfektně využít všech svých znalostí, schopností a dovedností spjatých s osvojováním nových masmediálních komunikací a technologií. Napínavost příhod umocňují i motivy tajemství, záhad, falešných stop, pátrání a pronásledování, postupného odhalování zločincovy identity, nečekané zrady, časté přerušování vypravěče v nejdramatičtějších okamžicích, dohady, glosy a reakce jeho fiktivních posluchačů – počítačových a živých myší, i expresivita dikce, zdůrazněná graficky (až přemírou vykřičníků a otazníků). Grafika tu má i významotvornou funkci.

Dobrodružný a detektivní aspekt knihy prozrazují i názvy jednotlivých kapitol, zároveň vytvářejících její dramatickou osnovu, neustále podněcujících pozornost, zájem, citovou, myšlenkovou i obraznou odezvu a součinnost dětských čtenářů. Ostatně – autor s nimi nezřídka navazuje kontakt, oslovuje je a motivuje k recepční aktivitě. Jako vševědoucí tvůrce vstupuje do příběhu, napovídá, předjímá dějové sekvence, objasňuje stylisticky příznaková slova i význam méně srozumitelných výrazů a vazeb. Žánr sci-fi se tu uplatňuje v prognostickém zření moderní technologie a jejího možného zneužití (ve varovném mementu) i v mezinárodní a světové dimenzi záchranné akce. Pohádkovost vyprávění se projevuje především zázračnou schopností dětského hrdiny rozumět řeči počítačových i živých myší, jejich antropomorfizací, symbolikou a podobenstvím a také nesnadným vítězstvím dobra nad zlem a jeho potrestáním. Je však diskutabilní, jak budou chápat a interpretovat žánrovou kontaminaci knížky v její celistvosti dnešní prepubescentní, eventuálně pubertální čtenáři.

Charakteristickým rysem příběhu je všudypřítomný humor, odlehčující napětí: situační, charakterový a především jazykový. Zdá se, že při jeho tvorbě se sám autor náramně baví. Uplatňuje přitom širokou škálu uměleckých prostředků: hyperbolu, kalambúr, amfibólii, paradox i nonsens. Vrcholné komiky, občas přecházející do grotesky, dosahuje zvláště v trefných dialozích a komentářích počítačových myší. Pisatel nachází zalíbení rovněž v humoru intelektuálním, často založeném na slovní hříčce. Ten ocení zejména čtenáři dospělí. (Např. Tom sáhne do elektrické zásuvky, aby mohl během schůzky s dívkou jiskřit vtipem. Po rande s ní byl nabitý kladně.) Sporadicky se v knížce vyskytne humor černý (např. Tom si nastavil regulátor na křesle probíjejícím na 3. Polohu 6 používají v americké věznici při trestu smrti.), prvoplánový (deformovaná čeština, kapitoly o policistovi – smraďochovi nebo Tomovi – nakažlivém svědivci) i nevhodný (Bert by uměl vypadat nenápadně, i kdyby si sedl na Václaváku na koně za Vaška.) Autorova rozverná hra se slovy se však v některých situacích jeví jako samoúčelná (Na Bertův výrok Čáry máry odpovídá Tom Pod kočáry. Aj.).

V jazyce a stylizaci příběhu M. Adamec maximálně a promyšleně využívá všech potencí mateřštiny, a to zvláště ve funkci charakterizační, typizační a komické. Dětský čtenář se tu nezřídka setkává nejen s příslušnou terminologií, nýbrž i se slangem a argotem, slovy citově zabarvenými (familiárními a pejorativními), knižními, hovorovými a nespisovnými, s novotvary i módními obraty (např. srabík, fofrem, telka, čuřina, práskač, volavka, klikař, šmak, magor, blb, zloun, šmírovat, pokecat, zašít se, fachat, švidrat, špionit; prdly mi nervy; To dáme!). Přes autorovu zjevnou snahu o rozhojnění pasivního i aktivního slovníku dětského čtenáře i jistou atraktivnost výraziva, evokující jeho pozornost, se nelze zbavit dojmu, že adresátem je tu především teenager, nebo dokonce čtenář dospělý.

V užití obecné češtiny se ojediněle projevuje nedůslednost (v typu: seš vůl, ale jseš, kluku, blbej či housle jsou drahý). Pravopisná a gramatická pochybení se v knize vyskytují jen výjimečně (např. …cédéčka, všechny měly jedno společné, byly svěže zelené.). Nicméně jazyková korektorka Gabriela Janů odvedla perfektní práci.

Dobrodružné a humorné vyznění knížky zdůrazňují dynamické černobílé ilustrace Mirka Vostrého, zachycující její nejdramatičtější situace a zpravidla ve zkarikované podobě představující i její hlavní hrdiny. Tendují ke komiksovému výrazu. Ústrojně doplňují text a činí ho srozumitelnějším. Dětské čtenáře nepochybně zaujmou.

V záplavě současné nově vydané beletrie pro děti a mládež je to kniha svou tematikou i uměleckým pojetím výjimečná a nepřehlédnutelná. Dětským čtenářům elektronického věku poskytne zábavu, vzrušení i poučení. V některých aspektech (viz uvedené připomínky) však přesahuje jejich recepční kompetenci a směřuje spíše ke kultivovaným čtenářům teenagerského věku (tu by mohl ověřit teprve konkrétní výzkum). Publikaci lze doporučit k druhému vydání.

V Českých Budějovicích 2. 12. 2016 Doc. dr. Jaroslav Toman, CSc.

recenzent