To dáme, dědo!
Ať děláte s dědou cokoliv, nikdy to není zlobení! Tohle jsou moje neuvěřitelné příhody s bláznivým dědou Nejdědou! Ty si nesmíte nechat ujít!
Děda se řídí heslem, že dítě má vyzkoušet všechno co nejdřív, aby se mohlo zdárně rozvíjet. Tak jsme se společně vydali raketou ke Slunci, podruhé děda řešil, trochu podivně, můj problém ve škole – nechal mě pokousat. A potřetí, to jsem lítal. Nevěříte? Uvěříte, až poznáte mého nejbáječnějšího dědu.
Když má kluk vydařeného dědu, co víc si může přát…
Možná se podivíte, ale dítě není třeba chránit. Naopak, dítě má vyzkoušet všechno co nejdřív, aby se mohlo zdárně rozvíjet! A nemusí to být ani trochu příjemné. Tohle je metoda dědy Nejdědy, se kterou vnuk Martin nadšeně souhlasí. A i když se často až zaleknou, co si zase vymysleli, vždycky to oba dají! Martina to sice stojí nějaký ten šrám, ale nakonec se s dědou Nejdědou naučí i létat. Dědové na rozdíl od tátů totiž taková tajemství znají!
Doporučují hraví dědečkové:
Dnes už jsem sám dědečkem. Takže vím, co to je! A když se nějaký dědeček cítí ještě malým klukem a má dětskou duši, jako má Miroslav Adamec, může si vymýšlet nesmysly i psát zábavné historky. Tak ať se knížka dětem i dědečkům líbí!
Arnošt Goldflam (herec, dramatik a spisovatel)
Asi takhle: Běda, běda, běda,
když ti chybí správný děda!
Ale v našem příběhu
má Martin kliku na dědu.
Pan autor nám chce povědět,
co všechno vymyslel si děd.
On totiž, coby malý klouček,
vymýšlel si jak teď vnouček.
P. S.: Tři příběhy? To je málo,
za pokračování by to stálo.
Karel Smyczek (režisér a scenárista)
Nakoukl jsem do dílny dírou pod dveřmi. Bylo vidět, že děda něco montuje. K malému ventilátoru přidělal trychtýř. Pustil ventilátor a do trychtýřku hodil kus papíru, papír vzlétl a spadl za stolem na zem. Vážně jsem se polekal, tomuto přístroji bych nesvěřil ani unaveného motýla, natož sebe. Děda spokojeně vyšel před dílnu, dělal jsem, že jsem nic neviděl. Nejistě jsem se zeptal: „Dědo, nemám začít něco trénovat? Ve spánku nadnáší sen, ale když poletíme přes den? Co budeme potřebovat?“
Děda zavrtěl hlavou a usmál se. Nic dopředu neprozradil. Jednoho dne jsem nešel do školy, měl jsem rýmu. Viděl jsem z okna dědu, jak přešlapuje před domem. Čekal zásilku, určil hodinu, kdy věděl, že babička nebude doma. Převzal velký balík. Na trávě ho vybalil. Byl to padák. Už zašedlý stářím. Takové zklamání!
„Dědo,“ volal jsem z okna, „to neplatí, lítání s padákem není lítání, ale padání!“
Děda se na mě nepodíval. Rychle vytáhl z kapsy nůžky, vystřihl přesně nahoře na padáku kus látky velký jako několik utěrek.
S touhle dírou bych padáku nesvěřil ani cínového vojáčka! Stříhal dál a s kusy látky, které bral jen do špiček prstů, odbíhal do dílny. Zbytek padáku narval do popelnice. Přes padák vyklopil připravený koš se smetím. Babička právě vcházela do ulice. Děda po sobě likvidoval stopy jak parašutista, který přistál na cizím území. V pyžamu jsem běžel nakouknout do dílny. Kusy lehké padákoviny se vznášely nad trychtýřem, jako by je tam děda cvičil ve vznášení.
Brzy poté na mě děda nenápadně mrknul. Šli jsme na náplavku k řece. Asi dvacet labutí čekalo, co jim hodíme, mezi nimi kachny
a rackové.
„Tady by se to mělo povést, hoď jim!“ podal mi rohlík. Když byli všichni ti ptáci poblíž, silně tleskl. Ptáci se lekli.
„Dědo, to se přece nedělá!“ poznamenal jsem.
Jenže děda si rychle sáhl do kapsy a natáhl si na ruce nahrubo sešité rukavice z padákového plátna. S plácáním křídel se všichni vznesli, labutě se zkušeně rozběhly po vodě a pak nad námi zakroužily. Děda koukal vzhůru a najednou pohybem lovce vytáhl z kapsy větší váček ušitý z hedvábné látky padáku a několik padajících pírek obratně ulovil do
váčku. „Podrž to!“
Potřeboval jsem se vysmrkat a váček jsem odložil na vysoký patník, ke kterému se vázaly lodě.
„Hm, tak můžeme znovu!“ zamračil se děda.
„Není to špinavý, dával jsem pozor!“
„Není, ale…!“ A pak děda řekl větu, ve které bylo to tajemství!
„Co se jednou dotkne země, už ztratí kouzlo lítání!“ A vysypal z váčku podle něj pokažená pírka. Děda znovu tleskl. Pak běhal po náplavce, málem spadl do vody, ale přesto chytil několik dalších pírek, které vypadly polekaným ptákům z křídel, nakoukl do váčku a byl spokojený. „Máme štěstí, máme sakra štěstí!“ Mezi zachycenými pírky bylo i jedno velké
labutí!
V parku děda ukázal na pampelišku plnou chmýří. „Foukni do ní!“ Nasadil si rukavice. Z váčku vytáhl dvě pírka, použil je jako pinzety a nachytal ve vzduchu několik létajících semínek a opatrně je uložil k pírkům.
Oknem do dílny jsem zahlédl, že děda položil váček do trychtýře. Váček se vznášel v tom vzduchotrysku, a když děda začal ubírat přívod vzduchu, přesto pořád letěl! Vrazil jsem do dílny a zíral na tu věc. „Kolik toho ještě potřebujeme, dědo? Už poletíme?“
Děda pozoroval váček, který podle něj ještě nebyl v úplně skvělé formě. Zavrtěl hlavou.
Po několika dnech mi děda podal padákové rukavice, které ušil jen pro mě. Šli jsme do parku.
„Dnes to půjde, nefouká.“ V parku bylo hodně stromů a z některých začínalo padat listí. Rukavicemi jsem je zkoušel chytat, nebylo to snadné. Lístek mi pokaždé uhnul stranou. Bylo to divné, myslel jsem si, že chytit lístek ve vzduchu bude mnohem lehčí.
„Sesbírat jich pár ze země asi nemá smysl, co, dědo?“ šeptal jsem, protože nás pozorovali lidi.
„Nemá, na zemi už přišly o své kouzlo lítání! Tady je jeden!“ otevřel váček a lístek, který se nedotkl země, do něj vložil. Rychle pytlík zavřel, protože pírka i chmýří pampelišek se draly ven. Konečně se mi podařil taky jeden úlovek. „Sem! Dej ho tam! Opatrně! Tak!“ křikl a zavázal váček, ve kterém se to nadouvalo. V dílně jsme dali váček do proudu vzduchu. Váček naplněný létajícími věcmi se vznášel, ale ještě neměl sílu někoho nést. Děda si lámal hlavu. „Ještě něco to chce! Co tam ten můj děda, sakra, dal?“ Pak zahlédl třpytit se a vznášet pavučinku babího léta! Vystartoval s váčkem a ulovil ji. „Tak a teď se dívej!“ Váček opatrně pustil z ruky.
