Strýček Vendelín, chlupatý meloun
Strýček Vendelín je nepřehlédnutelný, chlupatý a nekonečně zábavný zahradník. Všechna legrace ale skončí, když se v sousedství jeho zahradnictví objeví tajemná paní Černá a začne usilovat o jeho pozemky. Zeleninu tady totiž rozhodně pěstovat nehodlá…
Vítejte v zahradnictví ve Žlutých Polích! Koupíte tu rajčata, okurky a růže, ale taky tu mají citronomandarinkovník, scindapsus na hlasové ovládání, a hlavně strýčka Vendelína. Když pán bůh rozděloval humor, Vendelín si přijel se zahradním traktůrkem. Není divu, že tu jeho neteř Gala tak ráda tráví prázdniny. Ty letošní budou ale dost prapodivné. Gala narazí na záhadnou paní Černou a její nekalé úmysly. Zdá se, že postavit se téhle chladné krásce je nemožné. Gala bude muset bojovat s čarovným světem lidskými prostředky.
Příběh se správně namixovanou dávku humoru a napětí napsala Iva Gecková a ilustroval Michal Sušina.
Zahradnictví ve Žlutých Polích
Gala stála u obrovského dubového stolu v zahradnictví svého strýčka Vendelína, opatrně přesazovala rostlinky karafiátů a macešek do větších květináčků a vůbec jí nevadilo, že má nehty od hlíny úplně černé. Nevzala si, ostatně jako nikdy, pracovní rukavice, ačkoliv jich strýček v její malé velikosti nakoupil na léto asi dvacet párů a první z nich jí připravil k jejímu pracovnímu nářadí.
Milovala totiž hlínu, její měkkost, vůni a sypkost, a kdykoliv mohla, využila příležitosti se v ní pořádně porochnit. Těch příležitostí měla jako dcera jednoho zahradníka a neteř druhého
nepočítaně. Zahradnictví Svačina, to byl pojem jak v Praze, kde Gala žila se svojí rodinou, tak na Moravě ve Žlutých Polích, kde žil zase strýček Vendelín.
Právě u něj teď Gala trávila třetí den letních prázdnin a před sebou měla ještě nejmíň třicet takových dní. Den jejího odjezdu do Prahy nebyl totiž pevně stanoven, takže bylo docela dobře možné, že se její pobyt u strýčka protáhne až do 31. srpna. Při té myšlence se Gala usmála. Ne že by se jí po rodičích a mladší sestřičce nestýskalo, to ne, myslela na ně každý večer, než usnula, a posílala jim v myšlenkách tisíce objetí a polibků. Stejně si skoro každý den telefonovali nebo se viděli přes skype, takže se nedá říct, že by od sebe byli úplně odloučeni, ale byla ráda, že může po namáhavém a dlouhém školním roce v hlavním městě změnit prostředí a odpočinout si u tety a strýčka. Doma mohla samozřejmě taky odpočívat, ale určitě víte, co máme na mysli. Prostě u tet a strýčků je to všechno takové… jiné.
Večer se můžete dívat na televizi, jak dlouho chcete, k snídani vám teta upeče palačinky a jindy zase vafle, na což v době školy nikdy není čas. A taky se nemusíte učit, dělat si úkoly, připravovat referáty nebo ztrácet čas s povinnou četbou.
Tohle všechno se jí honilo hlavou, když vdechovala zemité aroma hlíny a svěží vůni jasně zelených rostlinek, jejichž stonky a lístky byly tak křehké, že si musela dávat opravdu pozor, aby je nepolámala. Už měla přesazenou skoro polovinu sazeniček a těšila se, že až práci dokončí, bude se strýčkem řízkovat túje a cypřiše.
Jak už jsme řekli, stála u velkého dubového stolu, zabírajícího skoro polovinu místnosti mezi prodejnou a skleníky na rozlehlé zahradě. Tato místnost, které někdy říkali sázecí místnost, byla jakousi spojnicí mezi obchodem a samotným zahradnictvím, ale zákazníci už sem přístup neměli. To jen teta nebo strýček a samozřejmě i Gala. Vysévali tady semínka, přesazovali rostlinky nebo
balili zakázky pro velkoodběratele. Místnost byla celá prosklená, takže vypadala jako zimní zahrada. U stropu pěstovala teta v závěsných nádobách kapradí, bromélie, parožnatky a orchideje. Na
policích, pokrývajících celou jednu stěnu, množila zase ananasy a můrovce. U další prosklené stěny, ve které byl vchod ke skleníkům a velké zahradě, stály dřevěné boxy plné hlíny, v nichž strýček pěstoval sladké vodní melouny.
Podlaha byla vyskládaná ze starých dlaždic okrové barvy, kterým se říká půdovky, a strýček je našel vyházené za zahradní zdí. Jejich povrch byl nerovný, takže stůl měl všechny nohy podložené dřívky, aby se neviklal.
Gala se břichem opírala o stůl a pokračovala v práci. Mrkla na velké hodiny zavěšené na postranní cihlové zdi s policemi. Ukazovaly pár minut před jedenáctou. Ha, brzy bude oběd, pomyslela si. Konečně. Už nejméně hodinu ji za nos tahá vůně, která se line z domu. Včera se s tetou dohodla na vepřové roládě s bylinkovou nádivkou a bramborové kaši a už pomalu začínala mít hlad. Za chvíli se určitě s mohutným duněním a supěním přižene strýček Vendelín a rázně zavelí, že je čas jít se pořádně nadlábnout, uchechtla se. Vzpomněla si na svůj příjezd a na rozhovor, který
spolu vedli, když ji strýček vezl z nádraží.
Strýček Vendelín… Pokaždé když ho uviděla, měla pocit, jako by zase o kousek vyrostl. Stejně jako její tatínek to byl muž vysoké a statné, nikoliv ale tlusté postavy. Gala odhadovala, že měří okolo dvou metrů. Když šel, třásla se pod ním země a ze zdí odpadávala omítka. Kudrnaté vlasy měl černé jako uhel a stejně tak vousy, které mu rostly skoro po celém obličeji i krku. Když se usmál, objevily se jeho zářivě bílé velké zuby a ozval se srdečný smích. Strýček Vendelín se smál rád a hodně a nejvíce svým vlastním vtipům. Nutno říct, že byl opravdu legrační. Gala se nikdy nesmála tak, jako když byla s ním. Právě proto se na každé prázdniny u něj a tety vždy tak těšila. Její tatínek byl sice taky zábavný, ale když pán bůh rozděloval humor, Martin si přišel s malým košíkem a Vendelín přijel s náklaďákem, jak s oblibou strýček říkal. Smysl pro humor a nadsázku měli Gala s Vendelínem společný, takže vše v jejich vyprávěních bylo veliké, obrovské. Psi vážili tři sta kilo, mouchy létaly rychlostí osm set kilometrů v hodině, z Ostravy do Opavy se jelo nejméně šest hodin a záchodem při každém spláchnutí protekly hektolitry vody.
