Strašidelný dům
Vydejte se spolu s našimi hrdiny do Tiché ulice a odhalte tajemství strašidelného domu!
Čtyři kamarádi jednoho dne zaslechnou podivné zvuky, které vycházejí ze starého a opuštěného domu se zanedbanou zahradou. Jsou přesvědčení, že v domě straší, jenže netuší, které strašidlo se tam usídlilo. A tak se na průzkum domu raději chtějí pořádně připravit. Čerti se bojí ptačích pírek, na upíra platí česnek a před utopením od vodníka ochrání plavací kruh. K jejich pátrání se shodou okolností připlete i strejda David a pomůže přemoci upíra Evžena i zachránit vílu Šťovinku, kterou upír věznil a nutil žvýkat šťovík, aby byla její krev chutnější.
Znamení
Magda bydlela se svým mladším bráškou v šestém patře panelového domu. Bydlet tak vysoko je velká výhoda, hlavně když potřebujete mít dobrý výhled z okna. Magda z toho svého dohlédla až do parku. A nejenom to. Viděla také na okna kamarádů Terezky a Vojty, kteří bydleli v sousedním paneláku. Díky tomu se každý večer mohli domlouvat blikáním světla.
Magdin bratříček Jirka chodil ještě do školky a jeho velká sestra pro něj byla vzorem. Často napodoboval to, co dělala ona. „Co blbneš?“ napomenula ho jednou večer, když začal jen tak cvakat vypínačem. „Blikám!“ odpověděl Jirka s úsměvem. „Stejně jako ty!“ „To nemůžeš!“ protestovala. „Ty můžeš a já ne? To není spravedlivé!“ zlobil se Jirka a dál cvakal vypínačem. „To je totiž naše tajné znamení. Teď ani nevím, kolikrát jsi bliknul. Jestli to Terka nebo Vojta viděli, tak z toho bude průšvih.“ Jirka se zarazil a nechal světlo raději rozsvícené. „Jaké znamení?“ zeptal se zvědavě. „Když se blikne třikrát, znamená to, že zítra ráno jdeme do školy spolu. Když pětkrát, znamená to, že je někdo nemocný a do školy nejde. Když sedmkrát, znamená to, že zítra půjdeme po škole do parku, kde bude mít naše
parta poradu.“ „Já jsem blikal hodně,“ přiznal Jirka. Uměl už napočítat do deseti, ale bliknul rozhodně vícekrát. „Teď si budou myslet, že jsem onemocněla, ale za minutu jsem se zase uzdravila. Takže jdu ráno do školy, a pak se ještě sejdeme po škole v parku.“ „Tak to jsem to vlastně udělal správně,“ byl si jistý Jirka. Magda nechtěla uznat, že měl tak trochu pravdu, a tak ho raději začala vyhánět z pokoje. „Ještě musím udělat úkol z matematiky,“ pronesla. Měla ho dávno hotový, ale to bráška nemohl vědět. Ještě neuměl číst ani psát, natož sčítat nebo odčítat. Po večeři Magda jako obvykle koukala z okna a vyhlížela signál od kamarádů. V osm hodin byl jejich smluvený čas. Vojta zablikal třikrát. Terčino okno zablikalo taky třikrát. I ona tedy dala ostatním znamení, že se sejdou před domem a půjdou do školy spolu.
