Štěpán Kobliha není žádná bábovka
Štěpán Kobliha je tak trochu rošťák. Nezkazí žádnou legraci a má svoji partu kamarádů. Ve škole ho to moc nebaví a ve volném čase vymýšlí všelijaké zlepšováky, vynálezy a vychytávky, řeší detektivní případ v daleké Indii a prožívá napínavé dobrodružství. No, vlastně až tak obyčejný není.
- Ztratili jste diamant, na kterém závisí váš život? Zavolejte Štěpána Koblihu!
- Je vaším problémem nožní smrad? Štěpán Kobliha váš problém vyřeší!
- Unesli vám rodiče a nevíte, co dál? Štěpán Kobliha překoná veškerá nebezpečí a za pár dní je máte zpátky!
- Máte doma zašifrovaný dopis a marně si lámete hlavu, co s ním? Se Štěpánovým „točelkem“ zvládnete nemožné! Stačí nalistovat tu správnou stránku v této knize.
Reference Štěpána Koblihy:
Horšího žáka jsem v životě neučila. Nejenže vyrušuje v hodině, ale pohrdá učiteli, lže a nemá na prestižní škole, jako je tato, co dělat. Smrad jeden.
učitelka Hrozivá
Štěpána mohu všem vřele doporučit. Jeho vynalézavost a nepřekonatelný intelekt zachránil nejen mě a mou rodinu, ale i celou moji říši. Je to můj vzácný přítel.
mahárádža
Kéž by naše škola měla více takových talentovaných a pozorných žáků, jako je právě Štěpán. A jeho umývač tabulí… hmmm, ten je jednoduše bezkonkurenční. Moc držím Štěpánovi palce.
pan učitel Koláček
Štěpán chvíli s propiskou v puse přemýšlel, jestli má ještě domalovat do dopisu srdíčko. Není to moc dětské? Pravdou ale bylo, že se mu po rodičích dost stýskalo. Pokývl hlavou a přece jen do pravého dolního rohu srdíčko přimaloval. Maminka mu přece vždycky říkala, že když váhá, jestli má někomu říct něco hezkého nebo milého, a třeba se stydí, tak má stud překonat a říct to. Protože by také jednou mohlo být pozdě a pak by litoval, že to neudělal.
Nikdy přitom nezapomněla připojit příhodu se svým dědečkem, který nečekaně zemřel, když byla zhruba ve Štěpánově věku. Tehdy prý moc neuměla říkat, co cítí. Dědu velmi milovala, ale vlastně mu to nikdy neřekla. A jednoho rána se vzbudila a její maminka jí se slzami v očích oznámila, že děda ve spánku zemřel. Maminka se od té doby naučila říkat všechno hned a na nic nečekat. Takže Štěpán připojil další srdíčko. 
Přečetl si dopis ještě jednou. Štěpán totiž strašně rád psal dopisy. V době e-mailů, chatů, skypu nebo jen obyčejných sms to bylo docela neobvyklé. Ale maminka v něm probudila lásku k psanému slovu. Hodně mu četla a co si pamatoval, odmala mu malovala lístky s obrázky, když ještě on sám neuměl psát. Později, když byli spolu doma sami a on už uměl psát, psali si dopisy. Štěpán seděl v obýváku, maminka v kuchyni a pak si ty dopisy nosili, jako že je přinesl pošťák. Štěpán navíc miloval tu chvíli napětí, když otevíral zalepenou obálku a čekalo v ní na něj překvapení. O čem dopis asi bude? Bude v něm nějaká veselá příhoda? Nebo třeba hádanka?Má do tohoto dopisu ještě něco dopsat? Asi ne, usoudil, takhle toho je až dost. Bohatě stačí, že se zmínil o tom, že Ráma s Jamesem bydlí v sousedním pokoji. Už vidí tátu, jak se chytá za hlavu, když mu máma dopis předčítá a říká:
„No, to se zase máme na co těšit! Ráma je pěkný kvítko a James ještě větší! Že já Kuřátkovi neřek, aby na to dohlédl, když jsem s ním tehdy mluvil.“
Štěpán se potutelně usmál a propiska v jeho zubech nebezpečně zaskřípala. Asi nemá smysl do dopisu uvádět, že je zrovna po škole – už potřetí od začátku školního roku – a píše trest, který mu uložila paní učitelka Hrozivá.
„Štěpán! Heeej!“ ozvalo se mu za zády, ale nevěnoval tomu pozornost. Ano, měl v plánu se otočit, ale až dojde na konec dopisu.
„Heeej! Koblicho! Ty hluchá?“
Štěpán dopis ještě jednou zkontroloval, opatrně ho přeložil a strčil do vnitřní kapsy u saka. Pak se otočil na svého spolužáka a zároveň nejlepšího kamaráda Nicolase. Byl to Francouz a čeština mu dělala dost problémy. 
„No… co je?“
„Ty už chotová? Já ne a ne, to moc dlouchá test,“ zakoulel Nicolas očima a padl hlavou na lavici.
Vzápětí se ale zase narovnal a poprosil: „Půjšila mi ta propiska. Prosim, jinak já nenapsat test,“ sepjal dlaně k sobě. Štěpán pokýval hlavou, zvedl se z lavice a došel až k Nicolasovi. Bylo to nutné, protože mu musel vysvětlit, jak se zachází s propiskou, kterou vynalezl. Byl to totiž ohromný vynález – stačilo třikrát napsat text, propiska si ho uložila do paměti a pak byla schopná psát ho úplně sama!
„Tak se podívej. Zmáčkneš tenhle čudlík. Svítí červeně. Napíšeš tu větu třikrát. To stačí. Zmáčkneš znovu čudlík, svítí zeleně. A pak už se o nic nestaráš. Jasný? Jo a je to trest, a ne test!“
Snažil se mluvit v jednoduchých větách, aby to pro kamaráda nebylo moc složité. Nicolas vypadal, že pochopil, ale Štěpán stál pro jistotu celou dobu u něj a sledoval, co dělá. Měl přece jen o svůj vynález kapánek strach. Kdyby mu ho neodbornou manipulací někdo poničil, dával by ho určitě několik hodin zase do pořádku.
„Nebudu vyrušovat o hodině matematiky a nebudu odmlouvat své spravedlivé učitelce,“ předříkával kamarádovi pomalu slova, jak šla za sebou.
Ale Nicolas si počínal správně.
Když dopsal větu potřetí, zmáčkl znovu tlačítko a to začalo svítit zeleně. Pak už oba chlapci jen koukali, jak se propiska sama od sebe roztančila po papíře a vypisovala tu samou větu počtvrté, popáté, pošesté. Nedala si pokoj, dokud nedopsala až na konec papíru. Štěpán potom papír otočil a propiska psala dál. Spočítali, kolikrát už je věta napsaná, a když to bylo stokrát, Štěpán si propisku zase vzal.
Kamarádi se na sebe podívali a spiklenecky se usmáli.
„Jen si to musíš očíslovat. To jsem ještě nevychytal,“
omlouval se Štěpán.
Nicolas jen pokrčil rameny. „To nevadit. Tohle doprý. Moc doprý. C´est excellent!“ zatleskal nadšeně.
V tu chvíli oblohu pročísl zlatý klikatý blesk a vzápětí se ozvalo mohutné zadunění.
