Staré řecké báje a pověsti pro děti
Byli to bohové, kdo byli hlavními hybateli života ve starém Řecku. To oni tahali za neviditelné nitky lidských osudů. Z některých dobrodružství a příběhů se dozvíte, že bohové museli být často i velkými šprýmaři! Velkým hrdinům připravovali tajemné úkoly a stavěli do jejich cest nejrůznější překážky.
Vydejte se za slavnými bohy na posvátný Olymp, a dozvíte se KDO, CO, PROČ a JAK tvořil dějiny. Přečtěte si, kdo byli Zeus, Herakles nebo Prométheus či Afrodita, Kyklopové nebo Sirény. Nejen, že se dozvíte spoustu zajímavostí, ale hlavně se skvěle pobavíte.
Král Akrisios byl pověrčivý a chodil často k věštkyni, aby mu předpověděla, jaký ho čeká osud. A milá věštkyně, snad že už nevěděla, co má tomu důvěřivci pořád vykládat, mu jednou předpověděla, že krále zabije jeho vlastní vnuk. Král tomu uvěřil a zachmuřil se. S tím se něco musí udělat! Měl krásnou dceru, Danaé se jmenovala ta lepá děva. Král chtěl mít jistotu, že něco takového, jako je vnuk, se nikdy nenarodí. Nechal proto svou krásnou dceru uvěznit v podzemní kobce, kam za ní nemohlo ani světlo, natožpak jakýkoliv muž.
Zeus ty události pozoroval z Olympu a nudil se. Takových krásných žen pobíhá po Zemi, mudroval. Možná by nebylo od věci vyrazit na Zemi na nějakou soukromou návštěvu. S vniknutím do podzemní kobky si hlavu příliš nelámal. Byl přece bůh a mohl ledacos. Proměnil se ve zlatý déšť a Danaé v její kobce navštívil. Pro královu dceru byla jakákoliv návštěva, tím spíše návštěva nejvyššího z bohů, vítaným rozptýlením. Její otec se pak nestačil divit, jak je to možné, že jeho dcera otěhotněla. Podezíral nejprve svoje stráže, ale pak nad tím mávl rukou. Ať je to, jak je to, dcera musí zmizet. Když se Danaé narodil jeho vnuk, dal je oba zavřít do truhlice a truhlu hodit do moře. Srdce mu to trhalo, ale strach z vnuka byl silnější. Truhla se pohupovala na vlnách, až ji moře vyvrhlo u ostrova, kde panoval
král Polydektés. Král byl mile překvapen, když mu pobřežní stráž přivedla krásnou dívku s malým děckem v náručí.
„To by mohla být zajímavá zápletka,“ pravila bohyně Afrodita, pozorujíc události z Olympu. „Synku,“ zavolala na svého syna Erota, „prosím jeden šíp, ať se nám král zamiluje.“
A Eros vystřelil jeden zamilovaný šíp směrem k Polydektovi. Boží vůle je boží vůle, král se do krásné Danaé zamiloval.
Nejdříve byl trochu podezíravý, protože nechápal, kde se tak zčistajasna vzala na moři truhlice s matkou a dítětem, ale Erotův šíp vykonal svoji povinnost. Ale Danaé se král nějak nelíbil a soustavně odmítala stát se jeho manželkou. Nicméně staral se o ni i jejího syna a nepřestával doufat, že jednoho dne srdce Danaé zlomí. Jenže její syn, Perseus ho pojmenovala, rostl a sílil. Stál na straně matky a bránil ji před nevybíravými návrhy krále Polydekta. A navíc se chlubil,
že je Diovým synem. To sice vyvolávalo v králi respekt, ale o to víc přemýšlel, jak se toho nafoukance zbavit.
Jednoho dne dostal nápad.
„Nevěřím ti, že jsi Diovým synem,“ řekl Perseovi.
Perseus jen pokrčil rameny: „To na věci nic nemění.“
Král se dopálil.
„Tak mi to dokaž,“ pravil rozčileně. „Dokázal bys vykonat něco, čeho by se smrtelný člověk neodvážil?“
„Jasně,“ pravil bezstarostně mladík, „přinesu ti třeba hlavu samotné Medusy.“
Plácl to jen tak nazdařbůh. Medusa byla bájná ohyzdná potvora a říkalo se, že kdo pohlédne do její tváře, ten v okamžiku zkamení.
„Výborně,“ rozzářila se Polydektova tvář, „tak šup, vezmi si něco na cestu k jídlu a přivez mi tu její hlavu.“
Perseus se zarazil. Považoval to celé za žert. Neměl ani nejmenší chuť podstoupit nejasné dobrodružství, a už vůbec netušil, kde má Medusu hledat. Ale hrdost
božího syna je hrdost božího syna. Jen si povzdychl, rozloučil se s matkou a vydal se na cestu.
„To se nám to hezky zamotalo,“ pravila Pallas Athéna, když bohové na Olympu zasedli k pravidelné pracovní poradě.
„Vždyť ten chudák ani netuší, kde Medusa a její sestry Gorgony žijí.“
„Tak mu budeš ukazovat cestu,“ rozhodl Zeus, „a mimo to, na ty potvory bude potřebovat nějakou slušnou výzbroj. Byla by škoda o toho junáka přijít.“
„Já mu donesu pořádný meč,“ nabídl se Hermes, „udělá šmik a bude po ohyzdné hlavě.“
„A já mu přidám kovový štít, lesklý jako zrcadlo,“ přidala se Athéna a chystala se ukazovat Perseovi cestu.
„Ale moc mu to neusnadňujte,“ navrhl Zeus, „ať se sám doptá někde na cestu.“
Athéna se zamyslela. „Dobře,“ pravila po chvíli přemýšlení, „ukážu mu cestu do kraje, kde žijí Graie, sestry Gorgon.“
Ještě mu něco přidám, řekl si v duchu Zeus, je to přece jenom můj syn. Ale zařídím to tak, aby to dostal až po cestě. Ještě by mne tady kolegové pomlouvali, že Persea moc zvýhodňuji.
Graie byly parta k pohledání. Byly tři. Měly dohromady jedno oko a jeden zub a ty si navzájem půjčovaly.
Když k nim Perseus s boží pomocí dorazil, vyptával se na cestu. Ale Graie že ne, že mu nic neřeknou.
Perseus si vyčíhal okamžik, kdy si ohyzdné sestry předávaly své jediné oko, a sebral jim je.
„Nééé, cizinče drahý, prosím, vrať nám očičko, vždyť jsme slepé jako tři patrony,“ žadonily.
„Vrátím,“ přikývl Perseus, „ale ukažte mi cestu k vašim sestrám Gorgonám.“
Co měly Graie dělat? Bez oka by byly pěkně namydlené. Ukázaly Perseovi cestu a on jim za to vrátil oko.
Perseus putoval dál a dál, až došel do kraje, kde žily krásné a velmi přátelské víly – nymfy.
„Máme ti předat něco od táty,“ šveholily. Perseus od nich dostal přilbici, která jej mohla učinit neviditelným, a okřídlené střevíce, které ho jedním skokem přenesly na míle daleko. Nakonec dostal brašnu, do které prý má uložit hlavu Medusy.
„Nesmíš Meduse pohlédnout do tváře,“ nabádaly ho nymfy, „jinak na místě zkameníš, to si pamatuj!“
„To se to dělají hrdinské činy, s takovým zázemím,“ pravila mezitím Héra, Diova manželka. Zeus jen pokrčil rameny.
„Jsem přece jeho otec, ne?“
„Čí je to vlastně hrdinství? Jeho, nebo naše?“ čílila se Héra.
„Taháte za provázky tak, že by bez vás neudělal ani krok.“
„Ale je to zábava, ne?“ chechtal se Dionýsos a upil z poháru.
„Počkejte, nerušte,“ mával rukou bůh Hermes, „Perseus už je na břehu moře, kde žijí Gorgony.“
A opravdu. Perseovi se podařilo podle rad těch jednookých ošklivek najít bydliště Gorgon. Spaly na břehu moře a jedna byla ohyzdnější než druhá. A druhá ohyzdnější než třetí. Měly ohavné tváře, zvířecí uši a místo vlasů se jim mrskala klubka hadů. Ale která z nich je Medusa, lámal si hlavu Perseus. Když zabiju tu nepravou, ta pravá se na mne podívá a já zkamením.
Zeus se nervózně ošil a šťouchl loktem do boha Herma.
„Ukaž mu ji,“ zaprosil, „přece neobětuju kluka, abyste se mohli bavit.“
Hermes přikývl. Objevil se před Perseem a ukázal mu prstem na spící Medusu. „To je ona,“ pravil, „ona jediná je
smrtelná, její sestry jsou nesmrtelné.“
A s těmito slovy zmizel zpátky na Olymp.
„Díky,“ kývl hlavou Zeus.
Perseus přemýšlel. Nesmím jí pohlédnout do tváře. Vzal vyleštěný štít od Athény, podíval se do něj jako do zrcadla, máchl za sebe mečem a jednou ranou uťal Meduse ohyzdnou hlavu. Pak opatrně, aby se na ni ani koutkem oka nepodíval,
vložil hlavu do brašny. Dvě zbylé nesmrtelné Gorgony se probudily a chystaly se Persea zabít. Perseus si vzpomněl, že má ještě kouzelnou helmu. Nasadil si ji a v tu ránu se stal neviditelným.
Není to špatné, mít bohy za pomocníky, a takové vybavení k tomu, liboval si Perseus.
„Kde je ten vrah, co nám zabil sestru?“ dívaly se po sobě Gorgony nechápavě. A neviditelný Perseus na okřídlených střevících udělal jen hop hop a byl pryč.
„To si tu helmu mohl vzít přece rovnou,“ dumal Hermes na Olympu.
„To by to měl moc jednoduché,“ pravil s ulehčením Zeus, „a nebylo by to tak napínavé.“
