Sportovní pohádky
V pohádkách se většinou nesportuje, a to je chyba, kterou napravuje tato vtipná knížka. Tady platí – co pohádka, to jeden sport a jeho tajemství. Tajemství, o kterých nikdo netuší!
Přečtěte si, co se skrývá za vznikem tenisu, vodního lyžování nebo třeba horolezectví a jak to chodí na golfovém hřišti nebo hokejovém stadionu.
Plyšový tým
(fotbal)
Šimon nějak rychle vyrostl. Jakmile se naučil hrát fotbal, trávil veškerý volný čas se svým míčem a na plyšové kamarády a ostatní hračky zanevřel.
Plyšáci se povalovali pod postelí. Dusili se v prachu, protože s úklidem si Šimon hlavu nelámal.
„Takhle to dál nejde!“ řekl jednoho dne plyšový tygr.
„Proč si s námi nehraje? Copak se mu nelíbíme?“ zeptala se dotčeně původně bílá kočička. Teď byla od prachu celá zašedlá.
„Já už to tady nevydržím,“ řekl medvídek a začal se soukat zpod postele. Ostatní plyšové hračky ho bez váhání následovaly.
Šimon byl zrovna venku. Na hřišti s kamarády trénoval kopání a přihrávky.
„Kde vůbec je? Proč tu není?“ zeptala se žirafa a natáhla svůj už tak dost dlouhý krk.
Ať se dívala, jak se dívala, Šimona v pokojíčku neviděla. „Není tu,“ ohlásila ostatním.
„Bude asi venku,“ řekla zamyšleně liška. Lišky bývají chytré, a tak všichni zpozorněli.
Plyšový papoušek zamával křídly a zaletěl blíž k oknu. Protože pod postelí nelétal, ve vzduchu se dlouho neudržel, honem se posadil na okenní parapet a zadíval se skrz okenní tabulku. „Je tam!“ oznámil ostatním.
„A co dělá?“ zajímala se opička, která byla odjakživa ze všech nejzvědavější.
„Kope do míče!“ líčil papoušek.
„A proč to dělá?“ zeptal se slon.
„Tak to nevím,“ odpověděl popravdě papoušek.
„Já to chci vidět,“ dral se kupředu tygr. Ostatní zvířátka nezůstala pozadu. Všichni se hrnuli k oknu. Slon přisunul židli a všichni po ní pohodlně vylezli nahoru, aby měli lepší výhled.
„To vypadá zajímavě,“ mňoukla kočka.
„Co kdybychom to taky zkusili?“ navrhla liška.
Všechna plyšová zvířátka okamžitě souhlasila. Žirafa nahlédla do krabice na hračky, kde našla míč. Slon ho pevně uchopil svým chobotem a z krabice ho vytáhl.
Opička ze stavebnice hbitě poskládala dvě branky a pak nastala divoká honička za míčem. Každý si chtěl do míče kopnout a bylo jedno, kam míří. V pokojíčku nastal pořádný zmatek. Jestli byl pokojíček před chvílí jen neuklizený, teď v něm byl naprostý nepořádek.
Plyšová zvířátka byla tak zabraná do hry, že si nikdo nevšiml přicházejícího Šimona. Zato Šimon si svých plyšáků všiml až moc. Nejdřív si myslel, že se mu to jenom zdá, ale když mu v náručí přistál míč, bylo jasné, že to není sen.
„Co se tady děje?“ zeptal se Šimon.
„Hrajeme si,“ odpověděla udýchaně kočička.
„Stejně jako ty,“ dodal tygr.
„Tohle má být fotbal?“ zeptal se Šimon nechápavě. Ta zběsilá honba za míčem, kterou viděl, ho zaskočila víc než to, že jeho plyšáci, kteří byli celou dobu pod postelí, nejednou chodí a mluví.
Zvířátka se zastavila a ztichla. Slon se do ticha zeptal: „Děláme snad něco špatně?“
Šimon se nadechl a spustil: „Musíte mít dvě družstva po jedenácti hráčích.“ Zvířátka se začala honem dělit na dva týmy. Když se přepočítali, zjistili, že je jich v každém družstvu třináct.
„Nedá se nic dělat, dva z každého družstva si musí sednout. Budou se střídat s těmi, kteří budou unavení.“
Kočička, sova, myška a želva si šly samy sednout.
„Každé družstvo musí mít brankáře. Ten se postaví do brány.“
Do branky se na jedné straně postavil slon, na straně druhé žirafa.
„Pak se musíte domluvit, kdo bude obránce, záložník a útočník. Obránci budou hlídat bránu a brankáře. Útočníci se budou snažit kopnout míč do soupeřovy branky. Záložníci budou někde uprostřed a budou dělat to, co bude potřeba. Buď bránit, nebo útočit,“ vysvětlil svým plyšákům Šimon.
Zvířátka přikyvovala. Teprve teď jim to začalo dávat smysl. Šimon pokračoval ve vysvětlování pravidel. Nezapomněl zdůraznit, že se do míče může pouze kopat. Hra mohla začít. Všichni si to pěkně užili. Šimon byl šťastný, že má se svými plyšáky společnou zábavu, a jeho kamarádi se už nikdy nenudili v koutě pod postelí.
