Skopičiny kocoura Silvestra
Zrzavý kocour Silvestr žije s babičkou v malém domku blízko zoo. Ačkoli má doma misku vždy plnou, zdá se mu jeho život příliš nudný. Trápí se tím, že jako kocour není ničím zajímavý. Podniká proto pravidelné výpravy do zoo a snaží se napodobovat exotická zvířata, která všichni návštěvníci obdivují. Přestrojí se za lva, páva, zebru i papouška, ale vždy sklidí jen posměch.
Jak Silvestr svoje trápení nakonec vyřeší?
Krásně ilustrované pohádky plné zvířátek jsou doplněny množstvím veselých básniček a úkolů pro malé čtenáře.
Jak jsem se vydal do zoo
Dovolte, abych se vám představil! Jsem oranžový kocour Silvestr. Rád sedávám u babičky na klíně, nechávám si od ní hladit kožíšek a s oblibou mlsám mlíčko z misky. Ale to mi nestačí. Chtěl bych poznat svět, chtěl bych se chlubit, ale nemám komu a nemám čím. Trochu obdivu si přece zasloužím! Nebo ne?
Když se na nebi objevil měsíc, v klidu jsem o tom v pelíšku přemýšlel. Zajdu do zoo a nechám se zavřít do klece. Okolo budou chodit děti a paní s pány a všichni mě budou obdivovat, jako to dělají u opic, medvědů, tygrů a ostatních zvířat.
S ranním sluníčkem jsem si promnul ospalé oči, namočil packu do sudu s vodou a jen tak maličko se umyl. Pak jsem se vydal na cestu. Když jsem dorazil k bráně do zoo, nenápadně jsem se protáhl kolem paní, která prodávala vstupenky, a už jsem byl uvnitř.
Vydal jsem se po cestě, kde šlo nejvíce lidí. Na konci cestičky bylo stanoviště pro vláček. Nasedl jsem do vláčku – byl pomalovaný jako opravdový tygr. Stál hned u plotu a houkal na znamení odjezdu. Plný dětí konečně vyrazil na cestu. Seděl jsem na sedadle a dobře jsem se rozhlížel, jestli se na mě všichni dívají, ale děti sledovaly spíše klece se zvířaty. To mě mrzelo.
Když vlak zastavil, děti se vyhrnuly ven a běžely k ohrádce, kde byly obří želvy. Měly svůj vlastní domeček i lavičku, pod kterou se před sluníčkem schovávaly malinkaté želvičky. Šel jsem se taky podívat. Zajímalo mě, co je na těch želvách tak zajímavého. Pod nohama všech dětí jsem prolezl blíž k ohrádce. Chvíli jsem se na želvy díval a pak mi to došlo: „Krunýř! Obdivují krunýř! Pořídím si ho taky, a pak budou všichni obdivovat mě.“
Hned jsem pospíchal stejnou cestou zpátky k bráně zoo a zamířil ke svému domu.
