Samík a práškovací letadlo
Samík miluje letadla, a tak mu děda pomůže splnit si sen. Prohlédne si letiště, sedne si do opravdové pilotní kabiny a dokonce… Víc už neprozradíme! Přečtěte si knížku pro všechny začínající čtenáře i milovníky starých letadel.
Letiště
„Hurá! Našli jsme to!“ radoval se Samík a vytáhl z batůžku fotoaparát. „Moje první návštěva letiště,“ vydechl úžasem. Sotva však udělal první snímek, vyběhl z nedaleké boudy hlídač.
„Co tady děláte?“ rozčiloval se. „Copak vy nevíte, že na letiště je vstup zakázán?“
„Dostali jsme pozvánku,“ bránil se dědeček a podával hlídači dopis od pana pilota.
Hlídač si ho jen rychle přečetl, kývl hlavou a ukázal jim směr k zelené chatce. Zamračeně si zabručel pod vousy, že si tady každý dělá, co chce, a zalezl zase zpátky do boudy.
Samík se chytil dědečka za ruku. Společně se vydali k chatě. Hošík byl nadšený. Všechno kolem si pozorně prohlížel. Jeho velké modré oči těkaly vpravo a hned zase vlevo. A pak to přišlo! Když minuli dlouhou nízkou budovu, ocitli se před hangárem. Stála tam žlutá letadla, vyrovnaná v řadě jako vojáci. Velké naleštěné vrtule jen čekaly na povel, aby se mohly roztočit. Samík byl v sedmém nebi. Mohl na nich oči nechat. Zíral na ně s otevřenou pusou.
„Dědečku, počkej chviličku. Jen jedním prstíčkem si na ně sáhneme a pak zase půjdeme,“ prosil vnouček. „Nemůžeme se tady toulat jen tak bez povolení, ty můj Smolíčku pacholíčku,“ usmál se děda. „Nejdřív najdeme pana pilota. Předáme mu jeho šátek a dál se uvidí.“
„To je taková nádhera!“ nepřestával jásat Samík. „Jsou jako pampelišky! Podívej! A každé má na trupu napsaná nějaká písmenka! To až budu vyprávět klukům ve škole!“
Když došli před chatu, dědeček zaklepal na dveře. Chvíli se nic nedělo. Pak se ozvaly kroky a dveře se zprudka otevřely. Stál v nich pán menšího vzrůstu, měl knírek a zvědavě se na ty dva díval. Samík si dodal odvahy a usmál se na něho. Třesoucí rukou mu podal dopis a šátek.
„Myslím, že jsme splnili úkol,“ řekl.
„Skutečně ano!“ smál se pan pilot. Pokynul rukou a pozval je dál.
