Rybářské pohádky
Nechte se chytit pohádkami!
Rybářský úlovek je někdy velké překvapení. Ať už ale odcházíte s plnou sítí, nebo jste u rybníka jenom strávili příjemnou chvilku, vždycky je to dobrý konec, jako v pohádkách.
Rybaření je pohádkové dobrodružství. Zalovte v Rybářských pohádkách a přesvědčte se o tom! Dozvíte se, proč už nikdy nikdo neuloví zlatou rybku, která ryba umí přičarovat lásku a proč mají sumci vousy. Uvidíte, že u vody nebo pod vodou se toho děje daleko víc, než se při pohledu na tiché rybáře zdá.
Další pohádkový sborník oblíbené autorky potěší zejména rybáře, ale zdaleka ne jen je.
PROČ MÁ SUMEC VOUSY
Na první pohled to tak nevypadá, ale v rybníce se to hemží rybami a jinými živými tvory. Na hladině se jen lehce pohupují vlnky, ale pod hladinou se dějí věci, o kterých nemáme ani zdání. Víte například, proč mají sumci vousy? Ne? Tak to vám o tom musím vyprávět.
Kdysi dávno vypadali sumci stejně jako ostatní ryby. I sumec Hubert.
„Pojď si s námi hrát na honěnou!“ lákali ho kapříci.
„Nejdu,“ odsekl Hubert nazlobeně.
Rád přemýšlel, ale k přemýšlení potřeboval klid, a tak se zdržoval spíš u dna. Tam bylo ticho pro přemítání jako dělané. Mělo to jedinou nevýhodu – zároveň tam byla velká tma. Když se Hubert zamyslel, pokaždé do něčeho vrazil. Jednou mu naskočila velká boule po srážce s balvanem. Jindy se pořezal o rezavou konzervu, kterou někdo do rybníka odhodil.
Vodník Vodomil už z něj byl celý špatný. „Nemůžeš dávat pozor?“ zlobil se pokaždé, když mu ošetřoval zranění.
„Když já dole nic nevidím,“ hájil se Hubert.
„Musíš plavat výš. Těsně pod hladinou je spousta světla ze slunečních paprsků. Uvidíš, že se ti tam bude líbit,“ přemlouval ho Vodomil.
„Ale tam nemám klid. Malé rybky se tam prohánějí jako na závodní dráze. Čeří vodu a odhánějí mi myšlenky.“
„Tak to je vážně těžké,“ povzdechl si vodník. Večer, když se ryby uložily ke spánku, o tom všem začal přemýšlet. Každý správný vodník, který se o svůj rybník vzorně stará, je nejen dobrý kuchař, učitel, lékař a vynálezce, ale především kamarád, který se živým tvorům pod hladinou snaží pomoci. Seděl ve svém křesle potaženém rybími šupinami, jednu nohu měl přehozenou přes druhou a hladil si svůj knírek. Tohle dělal pokaždé, když chtěl na něco přijít. Prudce se otočil. Jeho vousy ho totiž upozornily, že se blíží návštěva. Byl to lín. Jindy byly jeho pohyby líné a pomalé, ale teď sebou divoce mrskal.
„Co se ti stalo?“ vyděsil se Vodomil. Pak si ale uvědomil, že jen spí a má divoké sny. Vzal ho do náruče a pohoupal ho, jako to dělávají maminky s lidskými miminky. Lín se v tu ránu uklidnil. Vodomil se usmál. V hlavě se mu totiž vynořil nápad. Znovu se posadil do křesla a začal ten nápad promýšlet do nejmenších detailů. Teprve pak mohl spokojeně usnout.
Hned ráno navštívil sumce Huberta, aby ho seznámil se svým plánem.
„Cože? Mám si nechat narůst vousy?“ divil se sumec.
„Čím delší, tím lepší,“ přesvědčoval ho vodník.
Hubert nad tím sice kroutil hlavou, ale nakonec se nechal přesvědčit. Vodník mu připravil lektvar z puškvorce a žabích vajíček a přikázal, aby si tím každý večer potíral tlamičku. Sumci to sice nebylo dvakrát po chuti, ale neodvážil se vodníkovi odporovat, a tak udělal, co bylo potřeba.
Brzy mu vyrašily vousy, které s každým dalším dnem pěkně rostly. Ty, které trčely dolů, byly menší, ale ty po obou stranách těla byly opravdu dlouhé a fešácké. A Hubert záhy zjistil, že jsou to vousy kouzelné. Pokaždé ho totiž upozornily, že pod ním nebo vedle něj je nějaká překážka, do které by mohl narazit, a tak se mohl včas vyhnout. Když na to přišel, musel hned vodníkovi poděkovat. Mohl klidně dál pobývat u dna a nerušeně si přebírat své myšlenky. Mezi sumci se to samozřejmě rozkřiklo. Všichni Hubertovi záviděli a chtěli mít stejné výhody jako on, a tak je možné, že už na světě není ani jediný holobradý sumec. Všichni mají vousy.
