Rozhovor s autorkou dětských knih Ivou Geckovou

Iva Gecková je mladá maminka a spisovatelka, která tento rok překvapila čtenáře spoustou nových knížek. Jako první vyšel krásný příběh pro dívky Florentýna a kouzelná kniha. Po ní následovaly další knížky, které směřovaly k menším i větším dětským čtenářům. Čertí babičku jste mohli nejen číst, ale také poslouchat v rádiu jako večerníček.

Zeptala jsem se autorky, jak se dostala ke psaní, jak to má sama s pohádkovým světem i s knihami a také jaké další příběhy se jí rodí v hlavě.

Představte nám prosím své vydané knížky. O čem jsou a pro jaké čtenáře jste je psala?

Dobře tedy, jako první se představuje Florentýna a kouzelná kniha, příběh o holčičce, která se trápí smrtí maminky a nedostatkem pozornosti od zaměstnaného tatínka. Nakonec za temnými mraky smutku spatří slunce – ve starobylém knihkupectví se začte do knihy, která ji přenese do svého příběhu a Florentýna pozná přátelství a lásku…

Dale tady máme Čertí babičku. Hlavní hrdinka knížky je už podle názvu jasná. Čertí babička zajišťuje chod celého pekla, peče koláče železňáky, učí v pekelné škole a ještě musí zvládnout svého zlobivého vnoučka Buriáška. Zkrátka má práce až nad hlavu. Ale nebyla by to Čertí babička, aby si se vším nevěděla rady…

Jak to chodí v psí školce jsou pohádky pro děti, které chodí do mateřské školy a mohou se ztotožnit s hlavními hrdiny – štěňátky. Protože i štěňátka musí chodit do školky, aby se naučila všemu, co musí umět každý správný pes.

Štěpán Kobliha není žádná bábovka – tak to je takový Indiana Jones pro české kluky. Štěpán je normální školák, který má svoji partu, škola ho moc nebaví a navíc ho terorizuje hrozivá učitelka Hrozivá. Když mu unesou rodiče, musí se vypravit až do daleké a tajemné Indie, aby je vypátral a osvobodil. To pravé čtení pro kluky na prázdniny!

Jak vás napadlo začít psát knížky pro děti?

Ach, tak to je dobrá otázka! Ale odpověď na ni je hodně osobní… „Něco napsat“ jsem chtěla vždycky, co si pamatuju. Dlouho, spoustu let to byl ale jen takový sen, který jsem měla zasunutý někde vzadu v hlavě a o kterém jsem občas fantazírovala. Zlom ale přišel v době, kdy jsem se rozváděla. Rozvod nebyl klidný ani pěkný a já pracovala v místě, kde shodou okolností byl můj švagr – teď už bývalý – mým nadřízeným. No a atmosféra v práci postupně houstla a houstla, až by se dala krájet, až jsem si jednoho dne řekla, že to prostě nemám zapotřebí, a odešla jsem pryč. A protože jsem najednou měla více volného času, tak jsem si konečně sedla k počítači a napsala příběh, na který jsem myslela už dlouho – Florentýnu a kouzelnou knihu. Tady na tom krásně vidíte, že všechno zlé je pro něco dobré. Jsem asi typ člověka, který ke všemu potřebuje pořádné nakopnutí, a to doslova. Ale jednoduché to rozhodně nebylo a tehdy mi to tak určitě nepřipadalo. Zpětně s odstupem vím, že nebýt mého švagra, tak jsem vlastně psát nikdy nezačala. Vím, že mu vlastně můžu být za všechno vděčná, a neříkám to ironicky!

Kam chodíte na své nápady?

Tak na nápady nechodím, ony ke mně přicházejí a je jich všude spousta… Stačí otevřít noviny a už nějaký název článku mi začne evokovat příběh, v hlavě začnou naskakovat dialogy hlavních postav. Až mám pocit, že mi z toho někdy musí prasknout hlava. Proto v kabelce nosím sešit, kam si průběžně zapisuji, co mě napadne. Je zajímavé, že i z jedné holé věty o třech, čtyřech slovech si i s odstupem času dokážu vybavit situaci, která k té konkrétní větě vedla. A příběh mi pak v hlavě sám „naskočí“.

Kdy a kde se u vás zrodila láska ke knihám? Četli vám už rodiče?

Myslím si, že pokud rodiče navedou děti v raném věku ke knihám, čtou jim a podporují jejich zájem o knihy, v dětech to zkrátka zůstane. U nás to tak zkrátka bylo a o to samé se snažím i já u svých dětí. Víte, já si nepamatuju moc zážitků, řekněme z první či druhé třídy, ale detailně si pamatuju na knihovnu ve Strakonicích, kam jsem s tátou chodila vybírat dětské knížky. A milovala jsem, když mě vzal do oddělení pro dospěláky, to byla prostě bomba! Doteď, když si na to vzpomenu, cítím, jak mi pod stehny křupe koženka z velkého půlkruhového černého křesla v oddělení pro dospělé čtenáře. Tam jsem vždycky způsobně seděla a čekala, až si táta pro sebe vybere knížky. Je neskutečné, jaké lidský mozek dokáže uchovat informace i v podobě vjemů a pocitů. Já snad teď i cítím vůni té knihovny!

Pamatujete si na nějakou svou oblíbenou knížku z dětství? Která to byla?

Ano, mé dětství, to jsou stoprocentně knihy od Ericha Kästnera – Emil a detektivové a další pokračování, také Luisa a Lotka, Bylo to 35. května, pak Astrid Lindgrenová – Děti z Bullerbynu, Karkulín, toho jsem fakt milovala, akorát mě rozčiloval, jak pořád prahnul po těch karbanátcích. Ronja, dcera loupežníka – tu jsem si připomněla, když jsem jí, stejně jako moje mamka, četla na pokračování se svými dětmi. A pak taky Bella a Sebastián. Minul mě Roald Dahl, který česky v době mého dětství nebyl, ale o to víc si ho užívám teď se svými dětmi. A nesmím zapomenout na Harryho Pottera!

Florentýna a kouzelná kniha vyšla jako vaše prvotina. Jaký jste měla pocit, když jste ji poprvé držela v ruce?

Ach, to vám asi řekne každý autor, bylo to jako držet v rukou své dítě (pro mě tedy již čtvrté). Ale v okamžiku, když jsem rozbalila krabici autorských výtisků, které mi přišly z nakladatelství, a vzala Florentýnu do rukou, jsem ji v první chvíli očichala, miluju totiž vůni nových knih. V knihkupectví chodím a očichávám knihy, je to pro mě krásná vůně, asi mám nějakou úchylku, kterou navíc jako autorka můžu plně ukojit.

Florentýna je časově umístěna do období první republiky. Proč? Máte toto období ráda?

Nemůžu říct, že to byl záměr. Ale když jsem nad Florentýnou přemýšlela, už automaticky se mi odehrávala v hlavě v tomto období. Je to asi hlavně proto, že období první republiky a secese mám strašně ráda, miluju Alfonse Muchu, architekturu, módu, díla té doby, secesi obecně.

Čertí babička byla původně napsána jako rozhlasový večerníček. Jak vlastně vznikla tato spolupráce?

Tak popravdě – napadla mě pohádka o čertech a o jejich babičce – Čertí babičce. A protože jsem si v té době jako autorka tolik nevěřila, zkusila jsem to místo v nakladatelství v rozhlase, najela jsem na jejich stránky a oslovila jsem dramaturgyni Lenku Veverkovou. Shodou okolností to byla taky dost komická situace, ona mi napsala, že mají na celý rok plno, že můžu zkusit poslat jednu kapitolu k posouzení a že se k tomu pak vyjádří. Jenže já jsem to pochopila nějak jinak, sedla jsem si a během jednoho týdne jsem sepsala všechny pohádky o Čertí babičce a rovnou jsem to paní Veverkové všechno poslala. Ta tím byla trochu zaskočená, ale pak si to přečetla a asi se jí to líbilo, protože mi odepsala, že to berou a rovnou jsme na tom začaly spolupracovat, kdy mi ona posílala připomínky a já příběhy trochu korigovala.

Ještě se vrátím jednou k Florentýně. V této knížce hlavní hrdinka vstoupí do příběhu a začne ho osobně prožívat. Kdybyste si vy mohla vybrat a vstoupit do nějaké knihy, která by to byla a proč?

No, to je teda záludná otázka. Jen doufám, že by tam při tom vstupu do příběhu pro mě bylo zaručeno absolutní bezpečno a návrat zpět, kdykoliv si řeknu, v tom případě by to byl jistě Egypťan Sinuhet – moje oblíbená kniha. Pak jistě také Saturnin, tuto knihu prostě miluju a můžu ji číst několikrát do roka. Je nesmrtelná. Chtěla bych se se Saturninem setkat a rozhodně bych to nedarovala tetě Kateřině (i když si někdy přijdu jako ona, dost totiž používám přísloví). A pak určitě také má poslední kniha Štěpán Kobliha není žádná bábovka, tam se hlavní hrdina vypraví do Indie, aby osvobodil své rodiče, a zažívá různá dobrodružství, tak Indii, tu bych brala.

Mohou se s vámi čtenáři setkat na nějakém autorském čtení či představení knížek?

Určitě a budu moc a moc ráda. V červnu jsem četla v knihovně v Čelákovicích, se kterou jsem navázala do budoucna skvělou spolupráci, objevím se na Výstavišti v Lysé nad Labem, kde bydlím, v době adventních trhů, které jsou spojené s Polabským knižním veletrhem, tam je to tuším, v temínu 7. – 9. 12. 2018.

Na co se mohou malí čtenáři těšit? Píšete nějakou novou knížku?

V současné době finišuje knižní novinka Strýček Vendelín, chlupatý meloun, jsou hotové ilustrace k pokračování Psí školky – Bonifác zase řádní v psí školce, a pan ilustrátor by měl pracovat na kresbách pro další knihu z takového tajemného prostředí – ze hřbitova. Jinak v současné době mám rozdělané další dva pohádkové příběhy, v poznámkovém sešitě asi deset námětů a v hlavě asi tak padesát.

Tak to se mají čtenáři opravdu na co těšit!

Moc děkuji za rozhovor, za celou redakci vám přeji plno malých i velkých čtenářů a ještě víc inspirace do dalšího psaní.

Autor: Sabina Huřťáková Hašková
Rozhovor vyšel na www.vaseliteratura.cz