Putování skřítka Vltavínka po Vltavě

Zuzana Pospíšilová je původní profesí dětskou psycholožkou a i díky tomu tolik rozumí dětské fantazii a humoru. S jejími texty pro děti se můžeme setkávat od roku 2004, kdy publikovala v časopise Sluníčko. Paří mezi velmi aktivní spisovatelky a s jejími počiny vás pravidelně seznamujeme i u nás na projektu (Zlobivé pohádky, Týden mezi indiány, Rybářské pohádky a další). Putování skřítka Vltavínka po Vltavě je netradiční svým pojetím a malé čtenáře jistě dílo upoutá. Ilustrace do knihy dodala Daniela Skalová a o vydání se postaralo nakladatelství Grada pod značkou Bambook.

Skřítek Vltavínek převzal správu Vltavy po svém otci, a tak musí poznat, co jeho milovaná řeka vše nabízí a jak o ni on může pečovat. Vydá se společně s vílou Vltavěnkou po proudu a navštěvují zajímavá místa. Zažívají mnoho dobrodružství, musí překonat několik překážek, ale jejich poslání jim pomůže dorazit až k cíli.

„Rosteš jako z vody. Děláš mi opravdu radost. Myslím, že nadešel čas, abys na Vltavě hospodařil místo mě,“ oznámil jednou Vltavínkovi jeho tatínek skřítek Vltavín. Byl už dost starý a chystal se na zasloužený odpočinek.

„Úplně sám?“ zeptal se překvapený Vltavínek a tatínek přikývl.

Malý skřítek věděl, že jednou bude opatrovat nejdelší českou řeku, ale netušil, že to přijde tak brzy. Tatínek ho sice naučil všemuco je k vodnímu řemeslu potřeba, ale i tak ho to zaskočilo.

„A co když to nezvládnu?“ vyjádřil nahlas své obavy.

„Ale zvládneš. Zavedl jsem tě právě sem, k Červenému potoku. Je stejně zvídavý a neposedný jako ty. Uvidíš, že si budete rozumět!“ řekl unaveně táta a mrknul na Vltavínka.

„Rozumět? Jak mám vodě rozumět, když nemluví?“ posteskl si Vltavínek.

„Každá voda mluví. Stačí jen dobře poslouchat,“ ozvalo se vedle něj. (str. 6)

Vltavínkova cesta začíná u pramene a končí u soutoku Labe a Vltavy. Cestou navštíví Vltavský a Mrtvý luh, obec Novou Pec, přehradu Lipno, Vítkův kámen, Čertovu stěnu, oboru Metlici, papírny Větřní, Český Krumlov, Sedm špicí, České Budějovice, Hlubokou nad Vltavou, jadernou elektrárnu Temelín, hrad Zvíkov, vodní nádrže Orlík, Kamýk, Slapy a Vrané nad Vltavou, proplují Prahou, zastaví se na zámku Nelahozeves a konečně se setkávají se skřítkem Labínkem. Nejen pohádkové bytosti nás seznamují s jednotlivými místy, ale navíc je pro knížku specifické, že za každou krátkou kapitolou najdeme navíc stránku plnou zeměpisných informací a zajímavostí, díky kterým si naše ratolesti rozšíří znalosti.    

Vlavěnka namočila do řeky svůj právě uháčkovaný krajkový šál a pospíchala za Vltavínkem. Ten se zatím prodíral hustým porostem, který na louce dlouho nikdo nesekal. Za pár chvil oba doběhli k domnělému požáru. Uviděli čtyři veliké a široké komíny, ze kterých se valil hustý dým. Byly obehnány plotem s ostnatým drátem, a tak nebylo možné se k nim lehce dostat. Po ohni ale nebylo ani památky.

„Co to má znamenat?“ divil se Vltavínek.

Vysvětlil mu to až strážný, který na ně posvítil baterkou. „Co tady okouníte? Tady je jaderná elektrárna. Nemáte tu co pohledávat!“ houkl na ně tak zprudka, až se Vltavěnka polekala a málem spadla na silnici, po které zrovna projíždělo auto. Ještěže ji skřítek stihnul zachytit.

„Takže nehoří?“ zeptal se pro jistotu strážného. 

„Nehoří. To jsou chladicí věže, ze kterých soupá pára,“ vysvětlil jim neochotně strážný. (str. 64)

Dobrodružství Vltavínka poskytne čtenářům nejen mnoho zábavy plné kouzel, jak už tomu tak v pohádkách bývá, ale také poučení. Kromě faktických zajímavostí se v textu objevuje i mnoho úsloví o vodě, která jsou následně i vysvětlena. Děti se tak naučí, co to znamená, když se řekne například: netlač řeku, teče sama; voda na něčí mlýn, nebo třeba držet se nad vodou. Na konci publikace na ně pak čeká několik mapiček se zakreslenými místy z vyprávění, hádanky vztahující se k přečtenému příběhu a básničky o rybách.

„Kdybychom nepřišli o loďku, mohli jsme se prospat, aniž bychom ztráceli čas. Proud by nám naše putování ulehčil,“ posteskl si Vltavínek a přitom hlasitě zívnul. Byl opravdu unavený, ale věděl, že při plavání ve vodě spát nemůže. A víla nejspíš taky ne. Vyšlapal ve vysoké trávě hnízdečko, aby v něm mohli celou noc odpočívat. Lehli si, přikrylo se krajkovým šálem a usnuli, jako když je do vody hodí. (str. 73)

Zuzana Pospíšilová píše čtivým a veselým způsobem. Hojné přímé řeči dodávají na dynamičnosti a umožňují pohrát si s hlasem při hlasitém čtení. Délka kapitol je zvolená vhodně k předčítání i k samostatnému čtení začínajících čtenářů. Každou stránku doplňují nádherné ilustrace, které se vztahují k příběhu a i díky nim kniha jako celek působí naprosto kouzelně. 

Titul hodnotím velmi kladně a řadím ho mezi své favority v dětské literatuře. Své dítko mám sice ještě opravdu malé, ale už se moc těším, až za několik let spolu znovu prožijeme Vltavínkovo putování a syn se společně s ním nenásilně mnoho naučí. Tento počin bych doporučila dětem od předškolního věku a věřím, že se k němu budou rády vracet i až budou starší.

Recenze vyšla na webu ctemeceskeautory.cz