Putování skřítka Vltavínka po Vltavě
Myslíte si, že v řece žijí jen ryby a vodníci? Samá voda. Bydlí tam také vodní skřítci. Například ve Vltavě žije malý Vltavínek, který už vyrostl jako z vody a musí se naučit, jak o svou řeku pečovat.
Spolu s vílou Vltavěnkou, která je v řece jako ryba ve vodě, putují po proudu Vltavy a poznávají zajímavá místa. Čeká je zkrátka velké dobrodružství. Podaří se jim dojít až k soutoku s Labem, i když jim často poteče do bot?
Není třeba kalit vodu, začtěte se do příběhu plného kouzel, zeměpisných zajímavostí a úsloví o vodě. Dozvíte se také, s čím se na řece můžete setkat. Ale pozor! Čas při čtení vám uteče jako voda.
Setkání s Kubou
Vltavínek se bez váhání vydal po proudu. Nejprve se vodou jen brouzdal, ale když pramen zesílil, ponořil se a plaval. Přitom se rozhlížel, jestli někde vílu neuvidí. Občas musel na chvíli z vody, aby se vydýchal a nabral nové síly. Netušil, že je stále jen na začátku.
Proplul několika horskými městečky. Najednou mu připadalo, jako by ho neviditelná síla zvedla z vody. Až po chvilce mu došlo, že ho nějaký rybář chytil na udici. Bylo to zrovna v místě, kde se chystal proplout pod mostem u kapličky v Horních Vltavicích. Kdyby si rybáře všiml včas, nejspíš by se potopil hlouběji a rybář by ho neulovil. Už ale bylo pozdě na nějaké kdyby.
„Ani ryba, ani rak. Co jsi vlastně zač?“ zeptal se rybář, když držel skřítka v náručí. Kdyby neslyšel, jak mu strachem bije srdce jako o závod, nejspíš by si myslel, že je to jen nějaká hračka, kterou děti pustily po vodě.
„Jsem Vltavínek,“ odpověděl skřítek přidušeným hláskem.
„Já jsem Kuba,“ představil se rybář. Měl dobré srdce, nechtěl, aby se ho skřítek bál, a tak ho pustil. Posadil se na břeh a vlídně se usmál. „Kam máš namířeno?“ zeptal se, když Vltavínek sám nic neříkal.
„Hledám jednu milou dívenku. Má bílou sukničku a umí moc hezky tancovat. Neviděl jsi ji?“ zeptal se skřítek.
Kuba se zamyslel. „Hanka a Eliška od nás z města umějí tancovat ze všech nejlépe.“
„A je některá z nich takhle veliká?“ zeptal se Vltavínek a ukázal rukou do výšky své čepičky.
Kuba se zasmál. „Ani jedna z nich není tak malá. To budeš muset asi hledat dál.“
Vltavínek pokrčil rameny. Už chtěl skočit zpátky do vody, ale Kuba ho zastavil.
„Počkej! Nejsem jen rybář, ale taky řezbář. Aby ses za svou milou dostal rychleji, vyřežu ti lodičku, chceš?“
Skřítkovi zasvítilo v očích. „To bys pro mě udělal?“
„No jasně,“ odpověděl bez váhání Kuba. „Skoč si tady do toho kyblíku, ať tě lidi zbytečně neokukují, vezmu tě do své dílny.“
Vltavínek chvíli váhal, ale pak udělal, co mu Kuba poradil.
V řezbářské dílně to krásně vonělo dřevem. Na zemi ležely měkké hoblinky a na policích stály hotové výrobky – misky, naběračky, lžíce, svícny, ale taky dřevěné sochy. Zatímco si skřítek všechno důkladně prohlížel, Kuba se pustil do práce. Našel si kus dřeva a tím skřítka měřil jako krejčí, když bere míru na šaty. Pak už se ozývalo jen řezání pilkou, hoblování a ťukání kladiva do dlátka. A než se Vltavínek nadál, lodička byla hotová.
„Ta je krásná!“ vzdychl obdivně a dojetím mu z oka ukápla slzička.
Kuba se usmál. Byl zvyklý, že jeho práci všichni chválí, ale nepřestávalo ho to těšit.
„A tady máš ještě pádlo, abys mohl plout rychleji,“ dodal vesele.
„Páni, to je nádhera. Jak já se ti za to jenom odvděčím?“ přemýšlel nahlas Vltavínek a začal si prohledávat kapsy svého kabátku. Nahmatal zelený, průhledný a nepravidelný kamínek – vltavín. Bez váhání ho podal Kubovi.
Ten poděkoval a přemýšlel, jak krásný kamínek umístí do vyřezávaného srdce pro svou Bedřišku.
„I já ti moc děkuji,“ usmál se Vltavínek.
Pak se oba vydali zpátky k mostu. Kuba opatrně položil lodičku na vodu, aby zkontroloval, jestli se na hladině udrží. Jinak by ji musel ještě upravit. Naštěstí byla v pořádku, a tak mohl skřítek pokračovat v cestě. Najednou mohl plout daleko rychleji a bez námahy. Zamávali si na rozloučenou, a než Vltavínek zmizel za ohybem řeky, Kuba ještě stačil zakřičet: „Šťastnou plavbu!“
