Příběhy paní Vilemíny
V jednom docela obyčejném lese žije jedna docela neobyčejná paní. Jmenuje se Vilemína a je tak trochu kouzelná. Čarováním pomáhá všem lesním zvířátkům, skřítkům i vílám. A není divu, že má plno práce, v lese se totiž stále něco děje. Paní Vilemína si ale vždy ví rady a se vším si umí hravě poradit.
Jste zvědaví, co vyvedl medvěd Drtišlap, proč světluškám zhasly zadečky, co se ztratilo divočáku Tondovi nebo s kým se skamarádil kapradinový mužíček?
Pusťte se do čtení!
Dejte si ale pozor, aby vás přitom nenapálili skřítci Zlobílci!
O sově, která špatně viděla
Víte, kdo je hned po paní Vilemíně druhou nejmoudřejší bytostí v lese? Přece sova. Jmenuje se Amálka a je už hodně stará. Má jemné šedožluté peří, jakoby vybledlé věkem. Přes den pospává vysoko na mohutném buku nedaleko Vilemíniny chaloupky a v noci létá po lese a pomáhá svým zvířecím kamarádům. Dalo by se říct, že fušuje paní Vilemíně do řemesla. Ráda zastane některé její povinnosti, aby staré paní trochu ulevila. Obě dámy jsou ale velkými kamarádkami a často se navštěvují.
Sova má obrovské černé oči. To aby dobře viděla v noci, když je tma. Pokud někdo v lese potřebuje pomoct a paní Vilemína zrovna nemá čas, protože míchá svůj lahodný lektvar nebo se učí nějaké krkolomné zaklínadlo, vyletí Amálka ze svého úkrytu a neslyšně sviští lesem, aby byla rychle tam, kde je potřeba. Nejednou se stalo, že se onen nešťastník v nesnázích lekl, když se u něj sova znenadání objevila. Amálka totiž umí létat tak potichu, že by ji ani zajíc s největšíma ušima nezaslechl.
Jednou v létě, zrovna když byla taková vedra, že si večer celý les oddechl a těšil se, až se konečně trochu zchladí v nočním stínu, zavolali si malí černí mravenečkové paní Vilemínu na pomoc. Nemohli se totiž dohodnout se zrzavými sousedy, kde postaví svá mraveniště. Černí mravenci chtěli mít svůj hrad pod vysokým smrkem, ale zdálo se jim, že zrzaví mravenci staví své mraveniště moc blízko. A zrzaví naopak tvrdili, že pod smrkem začali stavět jako první, a nechtěli se o tak pěkné místo s nikým dělit. Ať to bylo, jak chce, nikdo neměl v úmyslu ustoupit. Hrozilo, že se malí tvorečkové poperou. To by byla mela
Jednou v létě, zrovna když byla taková vedra, že si večer celý les oddechl a těšil se, až se konečně trochu zchladí v nočním stínu, zavolali si malí černí mravenečkové paní Vilemínu na pomoc. Nemohli se totiž dohodnout se zrzavými sousedy, kde postaví svá mraveniště. Černí mravenci chtěli mít svůj hrad pod vysokým smrkem, ale zdálo se jim, že zrzaví mravenci staví své mraveniště moc blízko. A zrzaví naopak tvrdili, že pod smrkem začali stavět jako první, a nechtěli se o tak pěkné místo s nikým dělit. Ať to bylo, jak chce, nikdo neměl v úmyslu ustoupit. Hrozilo, že se malí tvorečkové poperou. To by byla mela.
Paní Vilemína bohužel zrovna měla rozdělanou důležitou práci v kuchyni, a tak se nemohla k mravencům vypravit osobně. Připravovala totiž dušené myší prdíky a ty se nesmí připálit, jinak totiž hrozně smrdí. Poprosila proto svoji drahou přítelkyni sovu Amálku, aby se zaletěla ke smrku podívat a mravencům domluvila. Amálka neváhala a vydala se na cestu. Vilemína pokračovala ve vaření a přemýšlela o mravenčím sporu. Těšila se, až jí sova přiletí povyprávět, jak to všechno dopadlo.
Jenže Amálka se pořád nevracela. Paní Vilemíně už začalo být divné, kde se sova zdržela. Uhasila proto oheň, přikryla kotlík poklicí, aby jí myší prdíky nevyprchaly, a vydala se sovu hledat.
Štrádovala si to lesem přímo k mraveništím a cestou se rozhlížela s nadějí, že Amálku někde zahlédne. Začínala se už trochu strachovat, co se asi její kamarádce mohlo přihodit. Jakmile ale dorazila k vysokému smrku, bylo jí vše jasné. Pod stromem se jako dva veliké hrady tyčila obě mraveniště. Příbytek černých mravenců byl o něco vyšší, ale nebylo se čemu divit, protože černí mravenci jsou o kapánek větší než jejich zrzaví kamarádi. Zvláštní ale bylo, že ze samého vrcholku jednoho z mravenišť trčely dva soví pařáty.
Mravenci se už sbíhali, aby se na ten karambol podívali, a láteřili: „No to snad ne! Takové nadělení! Podívej, co jsi, Amálko, natropila! Hotové neštěstí! Takovou práci nám dalo mraveniště postavit a ty nám do něj vletíš jako raketa! Kam jsi dala oči?!“
