Policejní pohádky
Pořádek musí být, a to i v pohádkách. Někdy se ale policistům, strážníkům a detektivům jejich služba pěkně zkomplikuje a pak přijdou na řadu kouzla. Není totiž zločinec jako zločinec. Páchat škodu může kdekdo, například známé firmy jako čerti nebo piráti. Policejní pohádky však dokládají, že na cestu zločinu se mohou vydat i zdánlivě bezúhonné bytosti.
Ve dvaceti napínavých a zároveň humorných pohádkách se to hemží neobvyklými zločiny a ještě neobvyklejšími vyšetřovacími metodami.
To se budete divit, až si přečtete, co vyvedli tchoř, kuna nebo splašená formule.
POMOCNÍČCI
Pan Oldřich byl policistou v malém městečku. Lidé se tu navzájem znali a žili spokojeným životem. Pan Oldřich se v uniformě procházel městem, s každým se pozdravil, prohodil pár vlídných slov, ale zasáhnout musel jen v případě, že se večer v hospodě někdo popral. Jejich městečko bylo tak klidné a spořádané, že byl na služebně jen sám.
Určitě by to stačilo, kdyby se jednou neobjevil zloděj. Poprvé v historii bylo potřeba vyřešit případ vloupání do banky. Pan Oldřich si na krajském velitelství sice požádal o posilu, ale jeho žádost byla zamítnuta. Oprášil tedy kriminalistické znalosti a pustil se do pátrání. Bylo mu více než jasné, že zločin nespáchal nikdo zdejší. Byl to nejspíš zkušený zloděj, protože po sobě nezanechal žádné stopy. Alespoň ne takové, kterých by si pan Oldřich všiml.
Ještě ani nevyřešil jeden případ, a už se někdo vloupal do klenotnictví. A pak každou noc do jiného obchodu. Pan Oldřich byl opravdu unavený. Ve dne řešil množící se případy vloupání a v noci na zloděje číhal. Když byl ale před řeznictvím, vyloupil zloděj pekařství. Když na něj číhal před hračkářstvím, vloupal se do trafiky. Pan Oldřich nevěděl, co si má počít. Ať dělal, co dělal, zloděj mu stále unikal.
Jednou, když seděl na služebně s hlavou v dlaních, uslyšel jemný hlásek: „Netrap se, my ti pomůžeme!“
Pan Oldřich se kolem sebe rozhlédl, ale nikoho neviděl. V první chvíli si myslel, že to bylo jenom z přepracování. Tak rád by na služebně uvítal další policisty, kteří by mu pomohli, že se mu to nejspíš jenom zdálo.
„Tady, na stole!“ zaslechl znovu stejný hlásek. Pan Oldřich si nejprve promnul oči a pak se pozorně zadíval na stůl. Bylo tam několik pavouků a pavoučků. Byli seřazení do řady a odhodlaní panu Oldřichovi pomoci.
„Jak mi chcete pomoci?“ divil se policista. „Vždyť by vás ten zloděj mohl zašlápnout!“
„Jen se neboj,“ chlácholil ho největší pavouk, kterému pod nosem rostl knír a byl celý chlupatý. „Dneska
večer vyrazíme s tebou!“
„Jak myslíte,“ nebránil se pan Oldřich. Třeba se vyšetřování díky novým pomocníkům opravdu někam posune.
Večer se společně vydali do ulic. Pavoučci se rozutekli do všech koutů a pak se pustili do práce. Ve všech
uličkách upletli husté pavučiny. Neproklouzla by ani myš, natož zloděj. Asi za hodinu spustil jeden z pavoučků poplach. Pan Oldřich všem pavoučkům rozdal píšťalky, aby na sebe mohli upozornit. To byl báječný nápad. Všichni se seběhli za zvukem píšťalky. Lupič s plným pytlem ukradených bot se válel na zemi. Byl obalený pavučinou a nemohl se z ní vymotat. Policista na nic nečekal. Nasadil zloději pouta a odvezl ho za mříže.
Od té doby byl v městečku opět klid a mír. Pan Oldřich byl na své malé pomocníky náramně pyšný. A za odměnu jim nechal u nejlepší švadleny ušít maličké uniformy.
