Pohádky z parkoviště
1600
Parkoviště plná aut se zdají být jen tichými řadami barevných plechových strojů. Nenechte se ale mýlit. Pod kapotou to žije. Každý motorista by mohl vyprávět jedinečný příběh svého věrně sloužícího vozu a stejně tak každé auto má v zásobě kupu historek o svém řidiči. Jako lidé odpradávna při setkání mluví, klábosí a tlachají, také auta na parkovišti toho napovídají… hotové pohádky. Zrovna jako v této knížce, ve které vás staroušek automobil provede světem, který voní benzinem a naftou.
O zapomnětlivém dědečkovi
„Dědečku, dnes budu péct buchty,“ oznámila vesele babička.
„A s čím budou?“ chtěl vědět dědeček.
„Jaké máš nejradši?“ vyzvídala babička. Chtěla dědečkovi udělat radost. Zítra bude slavit jmeniny, jako všichni Antonínové.
Dědeček chvíli přemýšlel a pak řekl: „S tvarohem, babičko. Udělej je s tvarohem!“
Babička se usmála a šla se podívat do lednice. Úsměv se jí ale z tváře rázem vytratil. Měla povidla, měla marmeládu, měla dokonce i mák, ale tvarohu ani kousíček. „Dědečku, buď tak hodný a zajdi do obchodu pro dva tvarohy,“ požádala ho babička, „už jsem dala kynout těsto a je potřeba ho hlídat, aby neuteklo.“
„Tak to já tam rád zajdu, babičko. Nechtěl bych ty buchty honit po celém městě,“ žertoval dědeček.
„Ale hlavně se někde nezapomeň, dědečku!“ připomenula mu babička a na lísteček mu napsala, že má koupit 2 TVAROHY.
Dědeček se oblékl do vycházkových kalhot, lísteček vložil do kapsy a vydal se na cestu do obchodu. Když šel ulicí, prohlížel si výkladní skříně a snažil se zapamatovat si cestu. Dědeček byl totiž už pár let nemocný a vinou své nemoci hodně zapomínal. Před výlohou s hračkami se zastavil a začal vzpomínat na své dětství. Dojetím mu oči maličko zvlhly, a tak si je otřel do kapesníku. Nevšiml si, že mu přitom vypadl lísteček.
Potichu se snesl k zemi a kolemjdoucí lidé na něj bez ostychu šlapali.
Dědeček se konečně odpoutal od výlohy s hračkami a najednou se zarazil. Nevěděl, kam má jít a co má udělat. „No co, půjdu dál, třeba mi to cestou samo přijde na mysl,“ rozhodl se dědeček. Pomalu kráčel ulicí a najednou mu do oka padl nápis AUTOBAZAR. Dědeček se zastavil a podrbal se v šedivých vlasech. „Už to mám! Chtěl jsem koupit auto!“ Asi ho popletla autíčka, na která se díval přes sklo výkladní skříně hračkářství. Dědeček tedy bez váhání vstoupil dovnitř. Velká a drahá auta míjel bez povšimnutí, ale zastavil se u malého a hodně starého automobilu. „V takovém jezdíval můj tatínek,“ zavzpomínal si na své mládí.
Než se dědeček nadál, už byl u něj prodavač a medovým hlasem se zeptal: „Budete si přát?“
„Já nevím,“ řekl po pravdě dědeček.
„To je opravdu dobrá volba, nejlepší vůz minulého století. A velmi zachovalý. Pár kilometrů s ním ještě určitě ujedete,“ ševelil prodavač a tancoval kolem
dědečka jako tanečnice na parketu.
Netrvalo dlouho a dědeček z autobazaru odjížděl vlastním autem. Zpočátku si trochu pletl brzdu s plynem, ale nakonec se s tím přece jen srovnal.
Když prodavač říkal, že se s autem dá ujet pár kilometrů, tak opravdu přeháněl. Dědeček ujel sotva pár metrů a z auta se začalo kouřit. Odbočil tedy na nejbližší parkoviště. Bylo to zrovna parkoviště u obchodního domu. Když dědeček uviděl obchod s potravinami, najednou si vzpomněl, že měl babičce koupit tvaroh na buchty. Nechal auto autem a zašel do obchodu. S tvarohem v ruce a spokojeným výrazem ve tváři si to
namířil z obchodu rovnou za babičkou. Na své auto, které si cestou koupil, už dočista zapomněl.
Babička dědečka pochválila, že tak dobře nakoupil, a upekla mu slibované tvarohové buchty, které voněly na míle daleko.
Staré auto mělo zatím na parkovišti dlouhou chvíli, a tak se dávalo do řeči s každým, kdo v jeho blízkosti zaparkoval. Jako první se přihnal sanitní vůz. Řidič vyskočil a běžel si koupit svačinu.
„Jak se máte?“ zeptalo se staré auto.
„Uspěchaně,“ odpověděla sanitka, „celé dny jenom někam chvátám a povyražení žádné!“
„Tak tu se mnou zůstaňte, ať si můžeme povídat. Já jsem tady úplně sám. Nikdo mě nechce!“ stěžovalo si staré auto.
„To nejde! Musím zachraňovat nemocné lidi a převážet je do nemocnice. Musím svého pana doktora poslouchat.“
„Kéž bych mohl být sanitkou,“ posteskl si staroušek automobil. „A nemohla byste mi aspoň chvíli něco vyprávět?“
Sanitka se zamyslela: „Já jezdím spořádaně, ale znám jednu šprýmařku…“ začala sanitka vyprávět.
