Pohádkové přátelství
Vodník Eda je nejzvědavějším obyvatelem třeboňského rybníka Svět. Chvilku neposedí a všechno musí hned vidět, vyzkoušet a prozkoumat.
Jednoho dne se Eda vydá z dlouhé chvíle mimo bezpečí své vodní říše. Jenže udeří zima a jeho rybník mu zamrzne. Co teď? A tak se vodníček rozhodne hledat štěstí ve světě lidí, kde se seznámí s laskavou fenkou Betynkou.
Co všechno Eda na své dobrodružné výpravě zažije? A podaří se mu nakonec dostat zpět domů?
Vodník Eda
Začínalo jaro a břeh rybníka Svět byl posetý sasankami a blatouchy. Hladina byla plná vodoměrek, nad vodou začínaly poletovat vážky. Starý vodník Pentlička nedávno odešel do důchodu a k mladému, zvědavému Edovi se rychle doneslo, že je v třeboňském rybníku volno. Do té doby neměl tu čest vodničit sám – bez dohledu maminky nebo tatínka. Vodnickou školu ale zvládnul hravě, tak na co čekat?
Eda se do rybníka nastěhoval v březnu. Jakmile se od kapra Šupiny dozvěděl, že se jeho nový rybník jmenuje Svět, usoudil, že už tam zůstane napořád. Vždyť kam by chodil, když už poznal celý Svět? To je prima, že už nikam nemusím, celý svět mám jako na dlani, říkal si.
Ryby se jeho rozumování smály a žáby pobaveně kvákaly: „Kvá, kvá, to se nám jen zdá. Že je mladý, nezkušený, to ho omlouvá!“
Kapr Šupina jenom kroutil hlavou. Žil v rybníku už hodně let, a tak už viděl ledacos. Byl to takový kapří hlídač. Eda byl moc rád, že ho v rybníku má. Všichni ve Světě totiž věděli, že dokud je Šupina v klidu, mohou si bezstarostně podřimovat nebo jen tak líně plavat u dna a hledat něco dobrého. Ale běda, když se Šupina splašil, to znamenalo poplach! Většinou pak v rybníku šplouchlo a pod hladinou přistál háček s velkou, tučnou žížalou. Většina ryb věděla, že je to past, ale našli se i takoví rybí zvědavci, kteří by pro kousek žížaly riskovali vlastní život. Rybáři se potom předháněli v měření svých úlovků a ze břehu se ozývaly výkřiky „Petrův zdar!“ nebo „To je ale macek!“.
Některé rybky měly štěstí, že byly ještě malé a rybáři je pustili zpátky do vody. Kapr Šupina se z jejich návratu pokaždé radoval, ale i tak je nikdy nezapomněl pokárat. To aby si na sebe příště dávaly lepší pozor.
Každý den ve Světě začínal vždy stejně. Sotva se vodník Eda ráno probudil, vykoukl nad hladinu, aby mu náhodou něco neuteklo. Pak buďto poslouchal legrační rybářské historky, anebo vylezl na svou oblíbenou rozvětvenou vrbu. Obzvláště za deště tam vydržel sedět celý den. Nemusel se totiž bát, že mu uschne jeho vodnický šos. A s radostí poslouchal, jak kapky deště ťukají o hladinu, líbilo se mu to víc než kdejaký bubínek.
Vrba byla vysoká, takže z ní bylo moc hezky vidět. Zvědavý Eda měl okolí jako na dlani. Za slunečného počasí vídával na protější louce hospodáře, jak seká trávu pro svoje zvířátka. Edovi se moc líbilo, jak si u toho vždycky prozpěvoval. Nejradši měl Okolo Třeboně, pasou se tam koně. To se vodník vždycky nejdřív jen pohupoval v rytmu, ale netrvalo dlouho a prozpěvoval si také.
„Nech konečně toho křiku, ty vodnický uličníku,“ napomínaly ho drzé žáby. Vadilo jim, že zpívá falešně. Eda si z toho ale pranic nedělal. Zpívání měl rád a hotovo.
„Začnu chodit ke kosům na lekce zpěvu a naučím se hezky zpívat, jen počkejte!“ sliboval jim se zdviženým ukazováčkem. Žáby se smály, až se za bříška popadaly. Nejspíš mu moc nevěřily.
Kosové zpívali vskutku krásně. Bylo je slyšet po snídani, obědě i večeři. Navíc většinou sedávali na vodníkově zelené vrbě, takže si Eda mohl jejich koncerty vychutnat pěkně zblízka. A tak se jednoho rána Eda osmělil a hned po příletu kosí rodinky začal s prosíkem: „Brekekule, hodní kosi, já vodník vás pěkně prosím. Naučte mě zpívat čistě, já to zvládnu, vím to jistě!“
Kosáci si zeleného mužíka chvíli zvědavě prohlíželi. Pak se slétli na jednu větev a o něčem se radili. „Tak dobře, my to s tebou zkusíme. Ale musíš poslouchat naše rady,“ oznámil nakonec Edovi kosí taťka. Vodník by jim slíbil klidně i kus modré hladiny, jen aby už s výukou začali.
„Nejdřív nám něco zazpívej. Ať víme, co je potřeba vylepšit,“ pobízela Edu kosí mamka.
„Óóókolo Třéééboně, óóókolo Třéééboně, pasou se tááám koně…,“ pustil se Eda s vervou do zpěvu a zpíval by moc rád až do konce, kdyby ho kosí děti nepřerušily.
„Nech toho, zavři zobáček,“ křičely na něho. Maminka je napomenula, že vodníci nemají zobák, ale pusu. Jinak s nimi ale musela chtě nechtě souhlasit. S vodníkem bude ještě hodně práce, pomyslela si.
„Neboj se, Edo! My tě zpívat naučíme,“ uklidňoval ho kosí taťka. „Ale nejdřív několik rad. Za prvé křičíš tak, že bys probudil sovu Rozárku, a to by nebylo dobré.“ Každý z okolí totiž věděl, jak moc umí být sova rozzlobená, když ji někdo vyruší z denního spánku.
„Za druhé nejsi kos ani slavík, tak přestaň zpívat tak strašně vysoko. Pištíš u toho víc než kdejaká píšťalka,“ poučovala Edu kosí mamka. Zobáček si přitom schovávala pod křídlo, aby Eda neviděl, že nemůže udržet smích. Zato kosí děti, ty už se chechtaly z plna hrdla.
„Ale no tak. Posmívat se dokáže každý hlupáček,“ napomenul taťka kos svoji rozdováděnou rodinku. Kosí dětičky si jeho slova vzaly k srdci, hned ztichly a zabořily stydlivě hlavičky do maminčina peří.
„Omlouváme se, Edo, už se ti nebudeme posmívat. My zase neumíme spoustu jiných věcí, které jsou pro tebe hračka,“ uznali kosí kluci a holky.
„Nebudu pištět ani hulákat,“ sliboval Eda slavnostně. Pro dnešek mu to stačilo. V krku ho pálilo žízní. Naučit se zpívat nebude asi jen tak, ale vodník si byl jistý, že to dokáže. Musí, není přece žádný padavka.
„Ještě budete valit oči, vy… kuňkalky jedny!“ pohrozil naposledy drzým žábám a pak s velkým šplouchnutím zmizel pod hladinou.
