Pekelné příběhy čertí babičky
Čertí babička je pro každé peklo hotový poklad – má síly a elánu za sto čertů a se vším si ví rady. Chcete se dozvědět, co udělala, když odhalila krádež ve spíži, jak vyráběla netopýří sádlo nebo kde si v pekle obstarala borůvky do koláče? Pusťte se do čtení a dozvíte se odpovědi na všechny své zapeklité otázky.
Bylo nebylo… Nebo možná nebylo bylo jedno peklo. Nebylo ani velké, ani malé. Ani krátké, ani široké. Zkrátka tak akorát. Jednu zvláštnost ale mělo. Čertí babičku.
Čertí babička je pro každé peklo hotový poklad – vaří, peče výborné koláče a buchty, učí v pekelné škole počty a přeměny v jiné bytosti, léčí čertům všechny neduhy a bolístky, kterých mají víc než chlupů v kožichu, a vůbec tak nějak zajišťuje chod celého pekla. Ale ne že si ji budete představovat jako nějakou vetchou stařenku sedící v koutě. Kdepak! Ta naše má síly a elánu za sto čertů, stihne naráz deset věcí, a když se rozzlobí, ajajaj… To vám lítají hromy a blesky, peklo se otřásá v základech a i sám Lucifer se schová za pekelný trůn.
A právě teď naše čertí babička sedí v pohodlném křesílku a popíjí kafíčko. Vypadá to, že nad něčím přemýšlí. Koulí očima a je vidět, že se jí opravdu cosi honí hlavou, protože se jí z uší začíná trochu kouřit.
„Hm, hm, ano, přesně to teď udělám,“ řekne a rychle vstane z křesla, až se převrátí nohama vzhůru – to křeslo, samozřejmě, ne babička. Jde do spíže. Cože to chce udělat? No přece namazat si rohy netopýřím sádlem. Divím se, že vám to ještě není jasné, ale jak vidím, musíme ji poprosit, aby nám to pěkně vysvětlila:
„Netopýří sádlo je ta nejlepší věc na rohy, co může bejt. Každý čert by si měl minimálně jednou za rok namazat rohy netopýřím sádlem a pořádně ho do nich vetřít. Rohy jsou pak krásně lesklý a okamžitě vyrostou o pár centimetrů. Už tomu rozumíte, čertíci a čertice?“
A to už babička stojí ve dveřích spíže, bere za kliku a otevírá dveře. V tu ránu se na ni vyvalí spousta haram pádí.
„No co to… co to znamená, kdo to na mě nastražil?“ zlobí se, ale pak si uvědomí, že už neuklízela nejmíň 85 let, a povzdychne si.
Čertí babička si pamatuje, že sádlo ukládala na nejvyšší polici v tom nejtemnějším koutě. Natahuje pracky, aby dosáhla tak vysoko, uf, uf, to je námaha. Funí, jako by skládala vagon čertího uhlí, to víte, už jí není 300 let. Nakonec přece jen dosáhne až na malou plechovou krabičku a popadne ji. Ze všeho nejdříve ale musí odfouknout tlustou vrstvu prachu, která se na ní usadila.
„Uch, uch, uch,“ rozkašle se. „Možná bych tady měla opravdu uklízet častějc,“ zamumlá, ale pak rychle zavrtí hlavou. Kdo by taky měl rád uklízení!
Čertí babička bere krabičku k oknu do kuchyně, aby na ni dobře viděla. Přece jenom si ten poklad, který je v ní ukrytý, zaslouží trochu pozornosti. Pomalu uchopí víčko a už se celá třese při představě, jak si pořádně namastí rohy. Tááák, pěkně víčko nadzvedne, připraví si nos, aby mohla nasát tu skvělou netopýří vůni… a… krabička je PRÁZDNÁ! Úplně a dočista prázdná!
Babička nevěří svým očím. Jak se to mohlo stát? Jak se to mohlo přihodit? Dupne si vztekle kopytem o podlahu. Pak si ale její bystré oko všimne věci, která leží na dně krabičky. Je to dlouhý černý chlup s bílou špičkou. Babička zamručí: „No počkej, ty syčáku, však já tě chytím. Odplata tě nemine!“ Sevře chlup mezi palec a ukazovák a pěkně dlooouze k němu přičichne. Chvíli větří, analyzuje, hodnotí a pak už má jasno. Není pochyb, kam zmizelo vzácné netopýří sádlo z její plechové krabičky.
