Páteční cesta za Kočkoládou
„To se má tak, prales a všechno, co k němu patří, můžete vidět, kdykoli se vám zachce, ale musíte to opravdu chtít. To je jediné, co potřebujete…“
V pátek se dá vždycky očekávat to nejlepší. Kdo by ale věřil, že z babiččiny půdy je to jenom krůček do nejhustějšího pralesa ze všech hustých pralesů. Stačí jen zavolat: „Kočkoláda!“
Když jednoho pátečního odpoledne Natálka s Tomem objeví mezi starým haraburdím malý vyřezávaný domeček, začne tím jejich neuvěřitelné pralesní putování za zázračnou medicínou. Kromě toho, že poznají novou kamarádku Lavandulu a tajemného Kočkoládu, zjistí také, že na některé věci je i zázračná medicína krátká.
Příběh jako vystřižený z toho nejbláznivějšího snu doprovodila ilustracemi oblíbená ilustrátorka Markéta Vydrová.
Natálka s Tomem ucítili, že dopadli na něco měkkého. Podívali se pod sebe, na čem to leží. Jasně zelená měkká tráva. Nat se zvedla z trávníku a pomohla na nohy i Tomovi.
„Proč s sebou bereš tu lokomotivu?“ napomenula ho, když si všimla, že v náručí svírá hračku, kterou před chvílí našel na půdě.
Tom se zatvářil uraženě. „Jak jsem měl vědět, že skočíme… sem? Úplně jsem zapomněl, že ji držím v ruce,“ rozhlížel se kolem sebe. Stáli na trávníku v zadní části levandulové zahrady a před nimi se tyčil velký domek, který jim ještě před chvílí připadal jako malá hračka pro děti. Teď ale nic nenasvědčovalo tomu, že by to tak mělo být. Nad nimi se smála modrá obloha bez mráčku, všude kolem voněla levandule a vzduch byl teplý a svěží.
„Héj! Tak co bude? Jdete se mnou, nebo tam budete pořád okounět?“ ozvalo se jim za zády. Děti se naráz otočily a viděly Lavandulu, jak na ně mává zpoza plaňkového plotu a pobízí je, aby se vydaly za ní. Na nic nečekaly a rozeběhly se k plůtku. Nat přidržela Tomovi uvolněnou plaňku a pak se stejně jako on protáhla úzkou škvírou. Jen taktak se do ní vešla. Hekla, postavila se a protáhla. Tom se rozhlížel kolem dokola. Za plotem se zelenal úzký pruh trávníku, o který se nikdo nestaral, takže tráva zde byla vysoká skoro až do pasu. A hned za tím pruhem trávy se do výše tyčil opravdový prales! Nat cítila teplo a vlhko, které z něho vycházelo, a v dálce zaslechla křik papoušků a nějakých zvířat. To asi budou
opice, napadlo ji.
Přímo proti nim zahlédla ve změti obrovských listů stezku, kterou zřejmě Lavandula pravidelně chodila. Ta už si to namířila tím směrem. Vesele poskakovala a broukala si do rytmu. U vchodu do pralesa počkala, až k ní děti dojdou. Pobaveně si je prohlížela od hlavy k patě a pak jim řekla: „Máte legrační oblečení. Ale to vůbec nevadí. Kdo vám ho šil? Já mám šaty, které mi šila moje babička,“ pohladila si něžně sukni a při zmínce o babičce opět posmutněla.
„E… e, nám ho šil… pan Vietnamec,“ vyhrkl Tom.
„Vjetnamec? To musí být divný krejčí, když ti nechá na kraťasech díru,“ vrtěla hlavou Lavandula. Nat si uvědomila, že asi nemá cenu jí vysvětlovat, že je to moderní a že se to tak nosí, a zavrtěla hlavou na Toma, který se užuž nadechoval, aby mohl Lavandule vše uvést na pravou míru.
„Tvá babička je ta stará paní, co leží v domku v krajkových peřinách?“ zeptala se Nat, aby převedla hovor na jiné téma.
Lavandula vážně přikývla. „Stůně už strašně dlouho. Když měla ještě meducínu, bylo to dobré. Ale co ji dobrala, začalo to s ní jít z kopce. A teď to s ní jde od desíti do devíti. Potřebuje novou. Jestli ji brzy nedostane, myslím, že umře,“ vážně odpověděla Lavandula a velké modré oči se jí zalily obrovskými slzami. Jedna z nich už se do oka nevešla a začala jí stékat po tváři.
Tom k Lavandule přistoupil a něžně jí slzu setřel. „Neboj, Lavandulo, babička medi… teda tu vaši meducínu určitě dostane. Dojděte ji koupit do lékárny nebo vezměte babičku k doktorovi,“ radil jí vážně.
„Do lekárny? Jednak nevím, co to je, a jednak by se toho babička určitě lekla… A dotory u nás nevedeme. Když někdo stůně, tak užívá meducínu. A tu meducínu mu může dát jedině Kočkoláda. To nevíte?“ podivila se Lavandula.
„Nezapomínej, že nejsme od vás, ale od nás,“ snažila se jí to vysvětlit Nat a založila si bojovně ruce v bok. Už jí totiž začala docházet trpělivost.
„Aha. Máte pravdu. Na to jsem dočista zapomněla,“ pokývla hlavou Lavandula.
„No a jak je to s tou kočkoládou?“ chtěl vědět Tom.
„Kočkoláda sídlí v tomhle pralese a ten jediný nám může meducínu dát. Půjdete tedy se mnou?“ zaprosila Lavandula a sepnula úpěnlivě své tenoučké ručičky.
Tom s Natálkou chvíli váhali, ale pak kývli, že jo. Lavandula vyskočila snad metr vysoko, až se jí volánková sukně zvedla skoro až nad hlavu, a každého z nich objala. Objetí to navzdory jejímu křehkému tělíčku bylo pevné a silné. Nat měla pocit, že nemůže dýchat, a byla ráda, když ji holčička konečně pustila.
„A počkat. Na něco jsem zapomněla. Máte s sebou kočkoládu?“ zeptala se.
„Kočkoládu? Jak ji můžeme mít s sebou, když za Kočkoládou právě jdeme?“ nechápaly děti.
Lavandula jim však neodpověděla. Poskočila si, pokrčila rameny a s pokynutím ruky, aby ji děti následovaly, se vydala do pralesa. Hopsala a hopsala a znovu si broukala nějakou písničku do rytmu.
Natálka s Tomem se vydali za ní. Prales byl přesně takový, jaký si ho Tom představoval. Všude plno zeleně, listů, barevných květů a lián tlustých jako jeho paže. Chvílemi se zastavovali, aby si prohlédli krásně vybarvenou květinu nebo papouška, který seděl na větvi blízko vyšlapané stezky a vůbec se nebál, jako by byl na
návštěvníky zvyklý. Zem byla pokrytá vrstvou opadané kůry, lián a různých rostlin připomínajících přerostlé kapradí.
Každou chvíli zaslechly děti ze vzdálených keřů tajemný šustot, jako by je od začátku cesty někdo potají sledoval. Zdálo se, že Lavandule je to úplně jedno, hopsala, zpívala si a vůbec vypadala, jako že procházka pralesem je pro ni běžnou součástí každodenního života. Proplétala se mezi listy s mrštností dravé šelmy. A vůbec si nevšimla té věci, která ležela na cestě…
