Pan a paní Skřítečkovi
Podmanivá pohádka o drobných skřítcích s velkým srdcem je tím pravým čtením pro vánoční čas.
Máte doma poškrábané zárubně dveří? Nejspíš u vás čarovali skřítečci z dílničky U šesti pružinek. Jaké tajemství ukrývají poškrábaná futýrka? Co všechno zmůže dobrý spánek? Jak vyzrát na smutnou samotu? O tom všem vám skřítečci budou vyprávět a možná vám to bude připadat zázračné. Jak by taky ne, vždyť skřítečci slaví Vánoce, a ty se bez zázraků neobejdou.
Velká vánoční pohádka začíná…
Jen několik kroků od potoka, kterému se od nepaměti říká Hostavický, je les. Takový lesík je to. Pár stromů a jedna větší houština.
Když se tu člověk hodně ztiší, skoro až tak, že nedýchá, všimne si několika malých světýlek. Jsou to rozsvícené okeničky. A když se podíváte ještě o něco blíže, všimnete si, že z houštiny vyčnívá malý komínek, ze kterého se jemně kouří. To je neklamné znamení, že se tady, zamaskován houštím, spadaným listím a sněhem, nachází domeček, ve kterém žijí skřítečkové. A není to jen tak ledajaké bydlení. Přesně tady totiž stojí dílnička U šesti pružinek!
Je to jediná dílnička široko daleko, ve které se ručně dělají postele pro všechny, kdo je potřebují.
Skřítci mají mnoho dílniček, o kterých se jen málo ví. Lidé už ale vůbec netuší, že používají spoustu věcí, které pro ně vyrobili právě skřítci!
Rychle se stmívá. Je přece 23. prosince a zítra bude Štědrý večer.
Zatímco pan a paní Skřítečkovi pilně pracují, dívají se jejich dvě děti, malincí Re a Lo, ke dveřím. Jsou ještě hodně malincí, takže v dílničce pomáhají jenom s něčím. Zato jsou všeteční. Pořád aby je někdo hlídal! Jejich rodiče na sebe mrknou a usmějí se. Každý rok je to stejné. Malí skřítečci se nemohou dočkat, až se ve dveřích konečně objeví vytoužený vánoční stromeček. Každý rok jim ho přinášejí skřítci Posekálek s Pořezálkem. To jsou skřítci až z dalekého severu, kteří pravidelně přinášejí dřevo do dílničky U šesti pružinek. A právě před chvílí přišli skřítci Ovčínek a Šetlínek. Ti jsou z hodně vzdáleného
ostrova. Donesli poslední letošní vlnu ze shetlandských oveček. A právě vlna a krásné a pevné dřevo jsou to hlavní, z čeho skřítci pohodlné postýlky vyrábějí.
Pak se Ovčínek i Šetlínek pěkně najedli, dostali vánoční výslužku a vydali se rychle domů, až za to velké moře.
„Doufám, že jim vánoční výslužka nevychladne,“ strachovala se paní Skřítečková. „Dávala jsem jim ještě teplé cukroví.“
„Jak oba znám, maminko, tak už teď sedí u stolu a pochutnávají si,“ usmál se pan Skříteček.
„A jak to, že zvládnou takovou dálku, až za moře? Vždyť ještě před chvilkou seděli tady,“ vyzvídal na tatínkovi malinký Lo.
„Na to máš ještě moc času. Kouzlit začnete, až trošku povyrostete,“ zakabonil se naoko tatínek.
„Ale jiní skřítečci…“
„Nezlobte tatínka,“ pokárala je paní Skřítečková. „Copak nevidíte, že doděláváme poslední postýlku? Je pro jednu moc nemocnou starou paní.“
„No jo, ale… Proč my pořád něco děláme pro lidi? A co lidé dělají pro nás?“ zamyslela se malinká Re.
„Nic. Žoužele neužitečný to jsou!“ ozval se slabý hlásek. Všichni se otočili do kouta. Přesně tam, kde se pod peřinkou v malém houpacím křesílku něco pohnulo. To je stařičký Dobromílek. Ten je tady ze všech skřítečků nejdéle. Už skoro všechno ví a skoro všechno zažil. Proto jen tak sedává v koutku a snaží se ze všech sil pomáhat tam, kde je to třeba. Teď třeba nejvíc hlídá skřítečky Re a Lo. Ale ještě nedávno pomáhal s výběrem té nejlepší ovčí vlny. A taky toho nejlepšího dřeva. Teď už to dělá jen jeho syn, pan Skříteček. Už se totiž od Dobromílka naučil úplně všechno, co k výrobě postýlek potřebuje vědět. A až přijde ten správný čas, předá své umění zase on svým dětem.
„Kdo?“ zeptal se pan Skříteček.
„Žoužele,“ zopakoval Dobromílek.
„Myslíte lidi?“
„No vždyť říkám, dlouháni neužiteční,“ zamžoural rozespalýma očkama stařičký Dobromílek. Paní Skřítečková se na Dobromílka laskavě usmála. Věděla, že to s lidmi neměl lehké a tak nějak to v něm už zůstalo.
„Dobří skřítečci a dobří lidé jsou stejní. Milují své Vánoce! A milovat Vánoce znamená pomáhat všem, kdo to opravdu potřebují. Protože teprve tehdy se svět kolem nás může proměnit v jednu velkou vánoční pohádku,“ usmál se pan Skříteček.
„Žoužele dlouhý,“ trval si na svém stařičký skříteček a podíval se tajemně na malou Re a jejího brášku Lo. Ti za ním okamžitě přiběhli. Věděli, že se zase něco zajímavého dozvědí!
„My Skřítečkovi jsme nesmírně pracovití. Víme, že jediná kouzla, která fungují, jsou ta, jež nám usnadní práci. Samo se totiž nikdy nic neudělá. Na to věří jenom dlouháni,“ pokračoval Dobromílek a dětičky pozorně hltaly každé jeho slovo. Ale najednou to začalo! Dobromílek se ani nestačil nadechnout, aby pokračoval. Nejdříve jako jemné chvění okolo dveří. Pak to chvění lehce zajiskřilo. A to už byli všichni na nohou! Skřítečky Re a Lo chytla maminka za ručky, aby nevběhli do toho velkého kouzlení.
Tam, kde byly ještě před chvilkou dveře, se zatmělo! Byla to taková těžká tma tmoucí! Ale ne na dlouho. Objevila se totiž jiskřička. A druhá. Okolo dveřních zárubní to najednou jiskřilo, až oči přecházely!
A z té tmy prosvícené jiskřením se najednou vyloupla špička stromečku. Vánočního stromečku! Najednou před všemi stál vánoční stromeček v celé své kráse, a vedle něj skřítci Posekálek s Pořezálkem. Už víme, že to jsou skřítci až z dalekého severu, kteří pravidelně přinášejí dřevo do dílničky U šesti pružinek. To bylo vítání! To bylo švitoření! Vždyť zítra bude Štědrý den a Posekálek s Pořezálkem jsou pro každého skřítka tím neklamným znamením, že Vánoce už opravdu přicházejí.
„A jak je na dalekém severu? Kolik skřítků ještě musíte navštívit? A jak se vede v zimě stromům? A jak je na tom severská borovice?“ Tyto stromy zajímaly pana a paní Skřítečkovy především, protože jejich dřevo používají do postýlek, které tak dlouho ručně dělají a o kterých vědí úplně všechno. Udělat takovou pořádnou a poctivou postel je složitější, než by si kdo myslel. Skřítečci musí umět vybrat to správné dřevo, připravit ho, nařezat, ohýbat. A kromě dřeva musí umět zpracovávat tu nejměkčí vlnu na světě, která pochází od oveček až z daleké Anglie. A potom to nejdůležitější, po čem se jmenuje i jejich dílnička. Pružinky jsou pro každičkou postel veledůležité. Takové pružinky přece musí něco vydržet! To je vám pak v takové postýlce otáčení. To je vám pak vrtění. To je převalování. A všechno musí ta správně a poctivě udělaná postýlka zvládnout. Po mnoho a mnoho let pak slouží těm, kteří si ji od skřítečků pořídili. A jen málokdo z lidí ví, že jejich postel hřebíček po hřebíčku, pružinku po pružince, nitku po nitce a steh po stehu vlastníma ručkama vyrobili právě skřítci. Jmenovitě pan a paní Skřítečkovi ve své dílničce U šesti pružinek. A proč zrovna u šesti? Inu, to je takové rodinné tajemství Skřítečkových. Ona totiž existuje i sedmá pružinka. Ale o tom až později.
