Noční pes
Když Marek potká Dalilu, zrodí se velké kamarádství. Ačkoliv jsou každý úplně jiný, spojuje je společný sen – nejvíc na celém světě si přejí mít vlastního psa.
Sled náhodných událostí a jeden úžasný novofundlandský pes je přivedou na stopu nelegálních obchodníků se štěňaty. Dokážou svou odvahou a láskou ke zvířatům zachránit ohrožené psy? A splní se také jejich sen o vlastním pejskovi?
Jak ležím v posteli, do okna mi svítí hvězdy a blikotají jako myšlenky na Marka, mého nového kamaráda. Řekl, že jsem senzační! To se mi líbí.
„Senzační,“ zašeptám do noci. Řeknu to nahlas, abych zahnala strašidelné stíny všech možných tvarů ve svém pokoji.
„Senzační,“ řeknu hromadě látky na závěsy na podlaze.
„Senzační,“ řeknu hromadě dřeva na poličky, které se mají smontovat.
„Senzační,“ řeknu trochu hlasitěji stínu mého týpí, mého doupěte, kde mám v rohu schované knížky.
„Jsem senzační!“ zakřičím na skříň, největší stín ze všech.
„Dalilo, co se děje?“ zavolá mamka.
„Nic, mami, měla jsem noční můru,“ zalžu.
Vždycky mám vlasy na noc spletené ve dvou copáncích, aby se mi nezacuchaly, ale teď je mám u hlavy příliš utažené, a tak je uvolním a snažím se pohodlně uvelebit na svém blankytně modrém polštáři. Otočím se na bok a přivinu se k modrému králíčkovi, kterého mi koupil taťka, a zírám do otevřené šatní skříně.
Přeju si, abych byla jedním z dětí v knížce Lev, čarodějnice a skříň a mohla skrz zadní část skříně projít do jiné země. Přeju si, aby můj taťka žil v Narnii. Prošlapala bych si cestu oblečením, překročila psí pelíšek schovaný vzadu a venku bych vběhla do jeho náruče. Kdybych ho tak mohla jen ještě jednou obejmout…
Měsíc svítí na hromadu taťkových starých gramofonových desek. To je všechno, co mi po něm zůstalo, protože ten náklaďák vyjel zpoza rohu moc rychle a vzal mi ho. Můj taťka.
Zabroukám si první kousek refrénu písničky Toma Jonese, kterou mi vždycky zpíval: „Mmm mm mmm… Dalilo.“
Naší písničky.
MOJÍ PÍSNIČKY.
Pojmenovali mě Dalila po taťkově pratetě z Jamajky, ale ta písnička na mě perfektně sedí, protože naše rodinné příjmení je Jones, stejně jako Tomovo.
„La la la… Dalilo,“ zpívám měkce, ale vyschne mi v krku a začne se mi špatně dýchat. Taťka a já už si tu písničku nikdy spolu nezazpíváme a já to nesnesu.
Snažím se myslet na něco jiného. A do hlavy se mi vkrade Marek.
Marek je laskavý, myslím, že moc laskavý, a taťka říkal, že mám vždycky v každém hledat laskavost, než si ho pustím blízko k srdci. Cuknu sebou, když si vzpomenu na svůj pláč v knihovně a jak jsem se držela Wilbura, asistenčního psa pro pomoc se čtením, a jak to Marek všechno viděl.
Jsem ráda, že je víkend a já ho celé dva dny neuvidím. Snad moje rozpaky do pondělí zmizí. Ani děti s problémy se čtením nedonutily Wilbura, aby poslouchal jejich příběhy, protože Wilbur chtěl být se mnou. Zůstal se mnou celé odpoledne, dokonce i když mě slečna Ráchel vzala do své kanceláře a dala mi skleničku limonády z čerstvých citronů. Tam jsme pořád dokola probíraly můj smutek, dokud se mi celý nevymačkal ze srdce jako citrony v té limonádě.
„Ty nemůžeš spát?“ Je to mamka, stojí ve dveřích mého pokoje a pohrává si s rusovlasým culíkem, který se jí pohupuje přes rameno.
„Ne,“ odpovím.
„Posuň se,“ řekne mi a rovnou hupsne do postele vedle mě.
„Mami, máš studené nohy!“
Popadne mě za ruku a pevně mi ji ve tmě drží. Cítím hrubé konce jejích okousaných nehtů a trochu mě tlačí její prstýnky s rubíny. „Povídala jsem si s Rózou,“ oznámí mi, „předtím po telefonu. Musím ji navštívit. Ptala se, jestli jsme se už zabydlely.“
Mamka se na posteli posadí. Sleduju, jak se dívá na hromadu záclon, které na podlaze čekají na pověšení, a na dřevěné laťky, které by měly být poličkami. Začne si pohrávat se stříbrným náramkem – dostala ho od táty k narozeninám a nikdy ho nesundává. Dělá to vždycky, když ji přepadne velký smutek.
„Zařídíme si to, abychom se tu cítily jako doma,“ řekne.
„Ale věšení poliček a podobné věci ti zrovna moc nejdou, mami,“ podotknu.
„Vyřeším to, počkej a uvidíš,“ ujistí mě.
Potom tam ležíme, úplně potichu, a já cítím, jak ve mně zeje ta velká díra, která bývala zaplněná taťkovou láskou. Potřebuju něco, co ji vyplní. Potřebuju…
„Psa,“ řeknu nahlas. „Se psem by bylo všechno lepší.“
„No tak, nezačínej s tím zase,“ zasténá mamka.
Taťka a já jsme hrávali hru, kterou jsme pojmenovali „Řekni mi deset důvodů proč“. Když jsem oslavila své desáté narozeniny, taťka to zhodnotil jako nejlepších deset let jeho života. Řekl, že jestli chci dárek, musím mu vyjmenovat deset důvodů – jeden důvod za každý rok, co mě zná –, proč to byly ty nejlepší roky. Vždycky si představuji, že kdyby tu byl, změnil by naši hru na „Řekni mi jedenáct důvodů proč“.
Posadím se na posteli, předkloním se a rozsvítím svou blankytně modrou lampu.
„Jedenáct důvodů proč,“ řeknu.
„Za prvé: dát psovi domov znamená udělat dobrý skutek.“
„Za druhé: psi jsou laskaví. Je dobré být laskavý.“
„Za třetí: pes by mi dělal společnost.“
„Za čtvrté: pes by dělal společnost tobě, když jsem ve škole.“
„Za páté: psi mají terapeutické vlastnosti. Říkali to v televizi.“
„Za šesté: já terapii potřebuji.“
„Cha! To je podvádění,“ řekne mamka. „Čísla pět a šest jsou stejná.“
„Dobře,“ uznám to, „za šesté: pes by se mnou byl pořád, takže bych měla jednoho stálého kamaráda, když budu muset měnit školy a byty a ztrácet všechny svoje ostatní kamarády, protože ty se nedokážeš usadit na jednom místě.“
„Žádné z těch ostatních míst nebylo to pravé,“ řekne mamka. „Tvůj taťka by na žádném z nich nebyl šťastný. Cítila jsem to v srdci.“
„Ale mami, taťka s námi už není. Musíme si zařídit život bez něj. Nemůžeš pořád utíkat před svým smutkem.“
„Z tohohle místa pro nás udělám domov,“ řekne. „Slibuju.“
Neřeknu nic na její slib, který se opakuje už poněkolikáté, a pokračuju se svým výčtem.
„Za sedmé: díky procházkám se psem bych byla zdravá a ve formě.
Za osmé: doktor říkal, že bys měla cvičit, aby ses necítila tak smutná. Takže bys mohla chodit na procházky se psem, což by bylo skvělé, protože jsi sama říkala, že nenávidíš cvičení v posilovně.
Za deváté: hm… co by mohlo být za deváté? Už vím. Obě se potřebujeme víc setkávat s lidmi a mít psa je na to úplně nejlepší, protože když jsi v parku se psem, potkáš se tam s ostatními lidmi, kteří taky venčí psy.
Za desáté: neplýtvaly bychom jídlem, jak si pořád stěžuješ.“
„Nebuď drzá, Dalilo.“
„Promiň, nechci být drzá, mami. Ale je to pravda. Pes by po nás dojídal zbytky – pokud by teda byly zdravé pro jeho bříško.“
„A za jedenácté… jo, za jedenácté! Mami, potřebuju štěně! Měla bych ho strašně moc ráda. Potřebuju mít někoho tak moc ráda, protože mi chybí taťka, chybí mi víc, než je všech dešťových kapek v oblacích, víc, než je peří všech bilionů ptáků, co létají po nebi. Prosím, maminko, moc tě prosím. Nezvládnu to. Nemůžu prostě…“
Mamka se na mě strašně dlouho dívá.
„Dalilo, nic neslibuji. Mám dost starostí i bez toho, abych se ještě starala o psa.“
Ale mamčino „nic neslibuji“ je nejvíc, co mi k tomu kdy řekla, protože to její „nic neslibuji“ je skoro slib, ne?
„Pojď se na to mrknout,“ řeknu, než ten skoroslib zmizí, a nakloním se tak, že málem vypadnu z postele, abych zpod ní vytáhla svůj blankytně modrý notebook. Pak zadám do vyhledávače štěňata na prodej a mamka mě jednou rukou obejme.
A pak se ztratíme ve světě mopsů, pudlů, francouzských buldočků, kříženců kokršpaněla a pudla, kavalírů i těch nejroztomilejších a nejrozkošnějších jezevčíků a já se cítím jako v ráji.
