Nepovedené kouzlo – Emilka a ztracená škola
Malá čarodějnice Emilka je pěkné kvítko. Škola ji nebaví, a učit se kouzla a zaklínadla už vůbec ne. Mnohem raději lítá po lese a vymýšlí různé lotroviny. Jenže o svatojánské noci se Emilce jedno velké kouzlo přeci jen povede. A je z toho pořádný průšvih.
Podaří se jí totiž nechat zmizet úplně všechny školy – nejen tu čarodějnickou, ale dokonce i lidské!
A co víc, vůbec nikdo si na ně nevzpomíná. I když se to nejdřív Emilce a jejím novým lidským kamarádům zdá prima, brzy zjistí, že bez školy to zase taková legrace není. Zvládnou ji do konce prázdnin přičarovat zase zpátky?
BLUDIČKY A ČARODĚJNICE
„Počkej, až tě chytím, ty jedna bludice!“ hrozila malá čarodějnice Emilka své nejlepší kamarádce, bludičce Bludilce pěstičkou.
„Nechytíš, nechytíš,“ smála se jí Bludilka.
Ono totiž dohonit takovou bludičku, to není jen tak. Bludilka chvíli běžela před Emilkou lesní cestou, pak se nechala klidně unášet větrem a hned si zase pro změnu poletovala vzduchem. Emilka se za ní hnala lesem cestou necestou tak rychle, že zapomněla dávat pozor, zakopla o kořen a spadla nosem přímo do mraveniště.
„To se ti to směje, když umíš lítat,“ zlobila se Emilka a prskala jehličí.
„Už si to konečně zapamatuj – neumím lítat, lítají ptáci, grr!“ čertila se Bludilka a posadila se vedle Emilky.
„Bludičky se vznáší, to už bys mohla vědět,“ poučila ji se zdviženým prstíkem.
„Lítáš nebo se vznášíš, to je fuk, prostě švindluješ. Už s tebou stejně na honěnou nikdy hrát nebudu a basta!“ Emilka se na svou nejlepší kamarádku mračila jako sto čertů. A vydržela by to určitě ještě hodně dlouho, kdyby k nim od rybníka u lesa nedolehl hlasitý křik a veselý smích.
Emilka s Bludilkou se na sebe podívaly a pak se co nejtišeji rozeběhly na kraj lesa. Schovaly se za kmen rozložitého dubu a nenápadně vykukovaly, aby zjistily, kdo tu dělá takový rámus. Bály se, aby je malí křiklouni nezahlédli, ale ti měli moc napilno, než aby si čarodějnice a bludičky všimli. Pošťuchovali se, honili kolem rybníka a pak hledali nejlepší placaté kamínky a soutěžili, komu se povede víc žabiček na vodní hladině.
„No jo, známé firmy. Honzík Koubů, Petrovic Natálka a Kuba Nový,“ vypočítávala bludička Bludilka.
„Ty je znáš?“ divila se Emilka.
„No jakpak by ne! Bydlí dole ve vsi a jsou to pěkná kvítka. Jak můžou, tak vymyslí nějakou lumpárnu. Loni o prázdninách se jim povedlo vypustit celý rybník. V zimě zase probudili ze spánku mrzutého medvěda tak, že už znovu neusnul a celou zimu brblal a rozčiloval se na každého, kdo se k němu jen přiblížil. A docela nedávno narafičili na vrbu u rybníka divoké růže, takže když chtěl stařičký vodník večer hrát na housličky, roztrhal si úplně nové kalhoty. Paní Hejkalová mu vytáhla ze…“ Bludilka se rozhlédla, jestli ji někdo neposlouchá, a pak zašeptala Emilce: „Vytáhla mu ze zadku rovných šedesát trnů. Povídala, že si prý měsíc nemohl vůbec sednout.“
„To jsou teda čísla,“ chichotala se Emilka.
Moc se jí ti tři lumpíci líbili. Když jí Bludilka vyprávěla všechny průšvihy, které se jim povedly, smála se, až se za břicho popadala. A když zjistila, že navíc nemají vůbec rády školu, hned se jí děti líbily ještě o kousek víc. Jestli totiž Emilka měla něco ráda ještě míň než škubánky s mákem, pak to byla škola.
„Copak vůbec někdo může mít školu rád?“ rozčilovala se vždycky. „Pořád jen samé úkoly, počítat hadí ocásky a pavoučí nožky, míchat lektvary a krasopisně zapisovat zaklínadla. A k tomu všemu se učit všechna ta kouzla. To si přeci jedna docela malá čarodějnice nemůže vůbec zapamatovat, to se ví.“
Hrát si a vymýšlet hlouposti, to ale Emilku naopak bavilo moc.
„Pojď, půjdeme si hrát s nimi,“ lákala bludičku a už už se chystala vyběhnout na louku. Bludilka ji naštěstí včas popadla za ruku a zatáhla ji zpátky za strom dřív, než si jich děti stihly všimnout.
„Zbláznila ses? S lidmi se kamarádit nemůžeme! To se nesmí!“ hubovala ji Bludilka.
„Smí, nesmí, bude legrace,“ pokrčila ramínky Emilka.
„Spíš z toho bude pořádný průšvih,“ řekla přísně Bludilka, a tak se malá čarodějnice s povzdechem usadila zpátky do trávy.
„Ty seš ale strašpytel,“ zlobila se na svou kamarádku Emilka. Když už nemohla s dětmi hrát na honěnou ani na schovávanou, alespoň je z úkrytu pozorovala a co chvilku se s nimi vesele smála.
Marně se ji snažila Bludilka přesvědčit, aby šly ochutnat první lesní jahody, co uzrály na mýtině uprostřed lesa. Dokonce se Emilka nenechala zlákat ani na tu nejlepší jahodovou limonádu s lístky máty, kterou uměla jen babička bludička. Jindy Emilka vypila klidně celý džbánek, dneska se jí ale domů vůbec nechtělo.
Teprve když děti odběhly zpátky do vesnice a na nebi vysvitla první hvězdička, odšourala se Emilka pomalu k domovu.
