Na Elzu je spolehnutí
Vrní a přede, miluje mlíčko a svou paní Mikulkovou. Zkrátka kočka. Vlastním jménem Elza.
Ale pozor, Elza není jenom obyčejná kočka domácí! Je to věrná přítelkyně, čtenářka, kuchařka a detektivka. Tahle kočičí dobrodružka vám předvede velkou záchrannou akci a zároveň klidně uvaří pro celou kočičí partu.
Mají kočičí kamarádi hlad? Zuří v noci bouřka? Ztratily se slepice? Všechno se dá vyřešit.
Ať se děje co se děje, na Elzu je spolehnutí!
DALŠÍ PŘÍRŮSTEK
Jednou si paní Mikulková a Elza vyšly na nákupy. Elza ale musela počkat před obchodem. Kočky, psi ani jiná zvířata totiž dovnitř nesmějí. Paní Mikulková vybírala správnou mouku, nejlepší sýry a chutnou šunku a Elza se zatím venku dala do řeči s toulavou kočkou Mickou. Vyprávěla jí, jak je to u paní Mikulkové skvělé. Prozradila, jaké dobroty má k obědu, a navíc od rána do večera poslouchá hezké pohádky. Není divu, že se takový život zamlouval i cizí kočce.
Paní Mikulková vyšla z obchodu, a co nevidí! Místo jedné kočky ji tu čekaly rovnou dvě.
„Vypadáš hladově,“ poznala hned paní Mikulková. Sáhla do tašky a vybalila nakrájenou šunku. Jeden plátek dala Elze a jeden byl i pro druhou kočku. Micka neměla šunku už hodně dlouho, tak se olizovala až za ušima.
Paní Mikulková se vydala domů. Elza s Mickou si to rázovaly za ní. Před brankou do zahrady se s Mickou chtěla rozloučit, ale ta se protáhla škvírou v bráně a už byla uvnitř. Elza ji následovala. Paní Mikulková se tomu musela smát.
„Vypadá to, že sis našla kamarádku,“ prohlásila s úsměvem.
Obě kočky prošly kolem jejího Baryka. Pes se divil, ale věděl, že žádné návštěvě ublížit nesmí. Koukal se na Elzu a na Micku a tiše jim záviděl. On tady bydlí už hodně dlouho, a do domu nesmí. Musí být jen na dvorku. A těmhle dvěma kočkám to babička Mikulková dovolí. To je ale nespravedlivé! Aby se na to nemusel dívat, zalezl si raději do své boudy.
Zatímco paní Mikulková vybalovala nákup, Elza Micce ukázala pelíšek. Stulily se tam do klubíčka a něco si tiše mňoukaly. Když je babička Mikulková přišla zkontrolovat, obě spokojeně spaly. Zavřela tedy dveře a šla nakrmit slepice a Baryka. Zalila květiny na okně a pak znova nakoukla do pokoje. Elza s Mickou se ani nepohnuly. Když se začínalo stmívat, paní Mikulková posílala Micku domů. Kočička ale nikam jít nechtěla, a tak měli doma nový kočičí přírůstek.
TAKHLE TO DÁL NEJDE!
„Co to má znamenat?“ zlobil se pan Mikulka, když se večer vrátil z práce.
„Co máš na mysli?“ zeptala se paní Mikulková. Opravdu netušila, co se jejímu muži nelíbí.
„Ty kočky se tu snad množí! Ráno tu byla jedna a večer už jsou dvě. To mi musíš vysvětlit!“ naléhal na manželku.
„Nechtěla odejít a já neměla to srdce ji vyhodit. Když uživíme Elzu, uživíme i Micku,“ trvala na svém paní Mikulková.
„Jen jestli uživíš i mě!“ posteskl si pan Mikulka a šel zjistit, jestli bude něco k večeři. Strachoval se o svou porci, když je teď v domě tolik mlsných jazýčků. Jakmile ucítil vůni svíčkové omáčky a uviděl horu domácích knedlíků, na kočky rázem zapomněl. A po večeři už si na ně ani nevzpomněl.
Po jídle se chtěl natáhnout na gauč. Vůbec si nevšiml, že se Elza schovává mezi polštáři. Těžce dosedl. Elzu to vymrštilo. Polekala se a s vřískotem vyskočila. Pan Mikulka se taky polekal. A jak! Srdce mu bušilo jako splašené.
Když se trochu uklidnil, opět se posadil na pohovku. Pečlivě ale zkontroloval, jestli tam není zase nějaká kočka. Nebyla. Sáhl po ovladači, aby zapnul televizi. Dával ho vždy na stejné místo, a tak jen natáhl ruku. Nahmatal něco chlupatého. Znovu se polekal. Hned mu ale došlo, že je to ocas druhé kočky. Micka si sedla na opěradlo gauče a pozorovala poletující mouchu. Když jí pan Mikulka nečekaně sáhl na ocas, s vřískotem vyskočila. Přitom shodila hrnek s kávou. Na koberci byl v tu ránu tmavý flek.
„Takhle to dál nejde!“ zlobil se pan Mikulka.
„Nemůžeme je jen tak vyhodit,“ protestovala paní Mikulková.
„Doma chci mít klid. Proč nemůžou být na dvorku jako Baryk?“
„Baryk je lovecký pes. Navíc má svou boudu. Kdyby pršelo nebo foukal vítr, tak by se kočky neměly kam schovat,“ namítala paní Mikulková.
Pan Mikulka na to nic neřekl. Jen se zvedl z křesla a šel ven, aby se trochu uklidnil. Sotva otevřel dveře, vběhl dovnitř další kocour. Starý pán práskl dveřmi a šel raději štípat dříví.
