Lumpíček a Rošťanda
Vítejte v lese, kde bydlí dva pěkně vykutálení skřítkové.
Lumpíček je samá lumpárna a Rošťanda vyvádí jednu rošťárnu za druhou. A co teprve když se ti dva seznámí! Naštěstí se včas dostanou do rukou pana učitele. Lesní skřítkové ale nesedávají v lavici jako děti ve škole. Lumpíček a Rošťanda se učí přímo v lese. Seznámí se s lesními zvířaty, naučí se rozpoznávat houby, bylinky a lesní plody a mnoho dalších věcí, užitečných pro skřítky i pro děti.
V lese bývá klid a ticho. Jen občas šustí větve stromů nebo ševelí tráva. Mávneme nad tím rukou a jdeme dál. Když se ale zastavíme, zadíváme a zaposloucháme, objevíme malé lesní skřítky, kteří v lese bydlí.
Jak se Lumpíček s Rošťandou skoro seznámili
Na louce pod lesem bylo místečko jako stvořené pro hraní. Lumpíček si to taky myslel. A protože to byl šikovný střapatý skřítek, vyrobil si tam krásnou houpačku. Doprostřed louky umístil malý kulatý špalíček a přes něj položil prkno, které tajně vylomil strýčkovi z chaloupky. Ale až zezadu, aby se to hned nepoznalo.
„Já vím, že se to nemá, ale bez toho bych neměl žádnou houpačku. A tu přece nutně potřebuju!“ omlouval sám sebe Lumpíček a dál se věnoval své houpačce. Pěkně ji rovnal, upravoval a vylepšoval. Na oba konce dal malé mechové sedátko.
„No jo, ale na houpání potřebuju ještě někoho na druhou stranu,“ přemýšlel nahlas. V tu samou chvíli se na kraji lesa, přímo nad strání, procházela Rošťanda. Malá okatá skřítčí slečinka, která vyváděla jednu rošťárnu za druhou. Proto dostala i takové jméno. Zrovna teď veverce vybrala spižírnu se zásobami a po cestě si louskala její oříšky.
„Já vím, že se to nemá, ale měla jsem na ně hroznou chuť!“ omlouvala své ošklivé chování. Pochutnávala si na skvělých oříšcích a nedávala pozor na cestu. A tak se stalo, že zakopla. Kdyby jenom to! Začala se kutálet ze svahu dolů. Zbylé oříšky se jí přitom rozkutálely do všech stran a ona metala kotrmelce jeden za druhým, čím dál rychleji. Nakonec narazila na pařez, který byl obrostlý mechem. Ani to ji ale nezastavilo. Spíš naopak! Vymrštilo ji to do vzduchu a jako skokan na lyžích letěla vzduchem. A kam si to namířila? Přímo na Lumpíčkovu houpačku. Když přilétala, Lumpíček ji s překvapením pozoroval. Chtěl ji pozdravit, ale nestihl to. Když totiž dopadla přesně na ten konec houpačky, kde Lumpíček někoho potřeboval, prudký náraz ho vymrštil do vzduchu. Teď pro změnu letěl zase on.
Jak je pan učitel zachránil
Lumpíček přistál v zahrádce pana učitele. Ten zrovna kropil záhon a byl překvapený, jak se tam Lumpíček objevil. Když se vzpamatoval, zeptal se přísně: „Co tady vyvádíš?“
„Já nevím,“ přiznal po pravdě Lumpíček a začal se sbírat ze země.
„Jméno?“ ptal se pan učitel s bleskem v očích.
„Lumpíček,“ špitl skřítek.
„To vidím, že jsi pěkný lump, ty kluku střapatá!“ rozčiloval se pan učitel. Vtom se velikou rychlostí přiřítil policista. Zaparkoval svého zajíce a hned zahájil vyšetřování: „Dnes někdo vylomil prkno z chaloupky pana Borůvky v místě, kde má svou postel. Pan Borůvka při ulehnutí do postele vypadl z chaloupky ven a je zraněn. Všechny stopy vedou sem!“ Lumpíček začal couvat, ale pan učitel ho chytil za límec a přitáhl ho zpátky.
„Ale já jsem potřeboval houpačku,“ rozplakal se Lumpíček. Policista se ho přísně zeptal: „A kde je ukradené prkno teď?“
„Na louce pod kopcem,“ přiznal se sklopenou hlavou Lumpíček.
„Tak jedeme! Vy, pane učiteli, jste svědek celé události.“ Pan učitel přikývl. Všichni nasedli na policejního zajíce a vmžiku byli na stráni.
Mezitím Rošťandu na houpačce obklíčil houf veverek. Jedna přes druhou křičely: „Zlodějka! Chyťte ji!“ Když to uslyšel policista, hned se případu ujal. „Co bylo ukradeno?“ Veverky jednohlasně vykřikly:
„Oříšky ze spížky!“
„Došlo k násilnému vniknutí?“ ptal se policista a dělal si poznámky. Když veverky přikývly, policista se obrátil k Lumpíčkovi a Rošťandě a prohlásil:
„Oba budete zatčeni za krádež!“ Malí skřítkové se rozplakali. V té chvíli ovšem zasáhl pan učitel: „Když dovolíte, pane policisto, nebude se zatýkat, ale vychovávat! Rád bych si to vzal osobně na starost!“ Policista se zamyslel a pak souhlasil. A tak je pan učitel vlastně zachránil.
