Kouzelná třída, příběh pokračuje
Pokračování bestselleru je tady!
Všichni začínající čtenáři se opět mohou setkat s třídou polepšených rošťáků a zažít neuvěřitelný školní rok plný kouzel a nečekaných překvapení. I tentokrát se děti mohou těšit na oblíbené ilustrace Drahomíra Trsťana. Objeví se znovu také víla Jasmína?
Možná to zatím netušíte, ale školy jsou plné dobrých víl… A nejen školy pohádkové, ale i ty opravdické. Jestli se v novém vyprávění o kouzelné třídě opět setkáte s Jasmínou Bílou, není úplně jisté, můžete si ale být jisti, že i tentokrát to bude dobrodružný příběh plný kouzel, který vám pomůže zlepšit se ve čtení. Krátké kapitoly s krásnými ilustracemi přečtete jako nic a můžete tak překvapit rodiče i paní učitelku.
Knížka Kouzelná třída, příběh pokračuje zavede začínající čtenáře do světa na pomezí fantazie a reality.
PRVNÍ DEN VE DRUHÉ TŘÍDĚ
Děti v jedné kouzelné třídě měly spoustu zajímavých zážitků. Každý nemá to štěstí, aby měl místo paní učitelky vílu. Paní učitelka Jasmína Bílá dokázala nemožné. Děti se díky ní všechno rychle naučily, a navíc se chovaly vzorně. Na konci školního roku za to dokonce dostaly pochvalu od pana ředitele.
Víly ale mohou být ve světě lidí nanejvýš rok. Na konci školního roku se proto paní učitelka musela se svými žáky rozloučit. Na památku jim ale věnovala kouzelné pero. Inkoust v něm nikdy nevyschne, a navíc dokáže napsat správné odpovědi v písemné práci. Žáci měli z dárku velikou radost. Po paní učitelce se jim ale bude docela určitě stýskat.
O prázdninách si děti užívaly sluníčka. Koupaly se v moři nebo v bazénu a jezdily na výlety. Kdyby věděly, že je uvítá jejich milá paní učitelka, která je ve skutečnosti víla, nejspíš by se do školy těšily. Teď byla situace jiná. Děti si přály, aby prázdniny nikdy neskončily.
Jejich přání se jim ale nesplnilo. Prvního září museli všichni žáčci do školy. A platilo to i pro žáky kouzelné třídy.
„Jsem zvědavá, kdo nás teď bude učit,“ špitla Maruška své spolužačce Adélce. Potkaly se při cestě do školy.
„Možná se vrátí pan učitel Starý,“ dumala Adélka.
„Já bych si přála, aby nás zase učila paní učitelka víla,“ posteskla si Maruška.
„Ty by bylo úplně nejlepší,“ přikývla Adélka. Víc nestačila říct. Kolem ní se totiž prohnali spolužáci Stojka s Horákem. Když na ně nepůsobila kouzelná moc paní učitelky Jasmíny Bílé, byli z nich stejní darebáci jako dřív. Málem Adélku porazili.
„Moc bych si to přála,“ zdůraznila Maruška a přidržela Adélku, aby neupadla. Když děti dorazily do svých tříd, posadily se tak, jak chtěly. Každý chtěl mít nablízku svého kamaráda. Nikdo se nedržel zasedacího pořádku z minulého školního roku.
NOVÁ PANÍ UČITELKA
Zazvonilo. Děti se po zazvonění posadily do lavic a čekaly. Jen Stojka s Horákem to nevydrželi. Honili se a strkali do sebe v zadní části třídy. Petřička se naklonila a zeptala se Adélky s Maruškou, které seděly před ní: „Co myslíte? Kdo asi přijde?“ Adélka s Maruškou smutně pokrčily rameny. Věděly, že paní učitelce Jasmíně Bílé se nevyrovná nikdo.
„A co když to bude taky víla?“ napadlo Petřičku.
Adélka s Maruškou se hned otočily. Tohle je vůbec nenapadlo. „No jasně,“ začala hned plánovat Maruška. „Víla Jasmína už u nás byla. Určitě nás má ráda. Když nemůže přijít ona sama, tak nám za sebe pošle náhradu.“
Než holky začaly plánovat další podrobnosti, otevřely se dveře a do třídy vstoupila paní učitelka. Na první pohled jako víla nevypadala. Ale co když zdání klame?
Děti ve třídě zmlkly. I René Stojka a Standa Horák se přestali prát. Ne proto, že by je to přestalo bavit, ale byli zvědaví.
Paní učitelka se na děti podívala přísným pohledem. Prstem si posunula brýle na nose a pak se představila: „Jmenuji se Klára Káravá a budu vás učit tento školní rok. Nejste žádné malé děti. Jste už ve druhé třídě, tak doufám, že se podle toho budete chovat.“ Adélka s Maruškou se na sebe vyděšeně podívaly. Oběma prolétla hlavou stejná myšlenka. Kárat znamená napomínat. Paní učitelka vypadá, že kárání bude její silnou stránkou. S Jasmínou Bílou se rozhodně nedá srovnávat.
Stojka s Horákem si chtěli paní učitelku vyzkoušet, a tak se v poslední lavici začali prát.
„Doneste mi žákovskou knížku! Oba!“ zakřičela na ně.
„Žádnou ještě nemáme,“ odpověděl s úšklebkem René Stojka. Byla to pravda. Paní učitelka si tedy vzala svůj notýsek a přišla k nim. „Jména!“
Horák se postavil a začal říkat jména, která ho napadla: „Eliška, Adam, Jiří, Luboš, Jarek.“
„Vaše jména!“ zdůraznila paní učitelka přísně. Oba řekli jméno toho druhého. René ukázal na Standu a prozradil jeho jméno. Standa udělal na oplátku totéž Renému.
Paní učitelka si jejich jména pečlivě zapsala.
