Kouzelná třída – další kouzlení
Kouzelná třída je o rok starší. Mimořádná dobrodružství však žáky víly Jamíny čekají i v dalším příběhu.
Jak už asi víte, víly mohou být ve světě lidí jen krátkou dobu, a tak musí kouzelná třída přijít na způsob, jak se se svou báječnou učitelkou Jasmínou znovu setkat. Nebude to lehké, ale bude to stát za to.
Chyťte se spolu s neposednými třeťáky kouzelného klubíčka a nechte se vtáhnout do podivuhodné vílí říše. Zažijete například bublinovou honičku, ochutnáte kouzelné maliny a zjistíte, jakým novým kouzlem obdaruje víla Jasmína svoje žáky.
Děti, které měly to štěstí, že se setkaly s paní učitelkou Jasmínou Bílou, mohou být hrdé na to, že navštěvují kouzelnou třídu. O kouzla, zázraky a milá překvapení tady nikdy nebyla nouze. Jejich paní učitelka je totiž opravdová víla. Není divu, že jim učení jde samo, a dokonce jim připadá i zábavné. Jedinou nevýhodou je to, že víly nemohou být ve světě lidí dlouho, a tak se i Jasmína musí vrátit do vílí říše. Dětem je to líto a usilovně přemýšlejí, jak to udělat, aby se se svou milou vílou mohly znovu setkat. Když nemůže víla za dětmi, nezbývá, než aby se vydaly ony za ní. Jestli chcete, můžete za vílou Jasmínou putovat spolu se žáky kouzelné třídy.
Třeťáci
První školní den byl zvláštní. Všichni malí i velcí žáci byli trochu zklamaní, že už prázdniny skončily. Zároveň se ale trochu těšili na kamarády a taky byli zvědaví, jaký bude nový školní rok. Před školou se to ráno hemžilo jako v mraveništi. Někdo se ploužil, někdo běžel na poslední chvíli.
„Ať žijou třeťáci!“ vykřikoval nahlas René Stojka. Aby ho bylo ve třídě dobře vidět i slyšet, vyskočil si na lavici.
Standa Horák nechtěl zůstat pozadu, a tak se postavil vedle Reného. Tomu se to ale nelíbilo, a tak se začali postrkovat.
„Nechte toho,“ okřikla je Klárka, ale oni si z toho nic nedělali. Dloubali do sebe tak dlouho, až Standa spadl na zem. Naštěstí se mu nic nestalo.
„Už jsou zase stejní jako dřív,“ posteskla si Maruška.
„Ach jo,“ vzdychla Adélka. Sedly si spolu do druhé lavice a litovaly, že nemůžou sedět po třech. To by přibraly i Petřičku. Ta se posadila hned za ně, i když tam seděl Matyáš. Byl hodný, dobře se učil a vždycky se kamarádil i s holkama.
Horák se Stojkou se přestali prát a taky si našli místo v lavici. Zbyla na ně poslední lavice uprostřed. Tam seděli už jako prvňáci. Když se usadili, byla jim dlouhá chvíle. Do zvonění zbývalo ještě pár minut, a tak se je děti rozhodly využít po svém. Adélka s Petřičkou a Maruškou probíraly své tipy na paní učitelku.
„O čem to mluvíte?“ divil se Matyáš. Holky se na sebe podívaly a chvilku přemýšlely, jestli to Matyášovi prozradí.
„Hádaly jsme, jaká bude naše paní učitelka,“ vysvětlila mu nakonec Petřička.
„Na to jsem teda taky zvědavý,“ řekl Matyáš. Než stačil říci něco dalšího, přistála mu na hlavě houba na utírání tabule. Stojka s Horákem totiž zahájili houbovou válku. Standovi houba vyklouzla a trefila zrovna Matyáše. Ten se zamračil a pak houbu odnesl zpátky k tabuli. Hned nato začalo zvonit. Všichni se rychle vrátili do lavic a čekali, kdo do jejich třídy dorazí.
Překvapení
Do třídy vešel pan ředitel. Děti si na chvilku pomyslely, že je bude možná učit on, ale hned za ním šel vysoký a usměvavý mladík.
„Posaďte se,“ pokynul jim pan ředitel a hned nato vysvětlil, kdo s ním přišel.
„To je nový pan učitel. Bude vás teď učit ve třetí třídě. Doufám, že se k němu budete chovat stejně hezky jako k paní učitelce Jasmíně Bílé.“
Děti po sobě pokukovaly. I Adélka s Maruškou se otočily k Petřičce, aby viděly, co na to říká.
„To je teda překvapení,“ špitla Petřička tak, aby ji pan ředitel ani pan učitel neslyšeli. I Adélka s Maruškou se tvářily překvapeně. Koukaly s otevřenou pusou a pozdviženým obočím. Nový pan učitel se jim sice líbil, ale s takovou možností nepočítaly. Myslely si, že je bude učit paní učitelka.
„Dobrý den, jmenuji se Max Nový,“ představil se pan učitel. „Budu vás učit,“ usmál se a pak své jméno napsal na tabuli.
Pan ředitel mu podal ruku a řekl: „Nechám vás tady o samotě, ať se seznámíte. Hodně štěstí!“ Pak se rozloučil s žáky třetí třídy a odešel.
„Mám rád poslušnost. Co řeknu, to musíte splnit,“ dodal s úsměvem. Děti, které byly zvyklé poslouchat a chovaly se vzorně, s tím neměly nejmenší problém.
Jen Stojka s Horákem se v poslední lavici začali ošívat. Nebyli si jistí, jestli očekávání pana učitele dokážou uspokojit.
„Než začneme s plněním školních povinností, rád bych se s vámi seznámil,“ řekl. Pak vyzval Ondru v první lavici, aby se představil a řekl, co rád dělá ve volném čase. Ondra prozradil, že rád hraje fotbal a staví stavby z lega. Pak předal slovo Tomášovi, který seděl vedle něj. Postupně se dostali na řadu všichni. Jen Horák se Stojkou si na žádné koníčky vzpomenout nemohli. Zlobení se totiž mezi koníčky nepočítá.
Hned další hodinu se pustili do společného opakování učiva. Pan učitel nebyl tak přísný jako paní učitelka Káravá, ale ani neměl kouzelnou moc jako jejich víla Jasmína. Děti si na správné odpovědi dlouho vzpomínaly a i počítání jim šlo ztěžka.
