Kouzelná třída – čtvrtý rok
Vítejte v dalším příběhu oblíbené a úspěšné knižní série!
Jistě znáte vílu Jasmínu a její kouzla. Vraťte se do oblíbeného příběhu a zkuste společně se žáky kouzelné třídy obnovit zázračné spojení s vílí říší.
Dětem se ztratilo něco moc vzácného. Kdo stojí za tou ztrátou? Pomůže Jasmína své třídě i tentokrát? Jisté je, že cesta za vílou bude pro čtvrťáky z kouzelné třídy dost komplikovaná.
Oblíbená autorka Zuzana Pospíšilová napsala již čtvrtý díl příběhu, v němž se děti mohou opět setkat s důvěrně známými postavami a tradičními ilustracemi Drahomíra Trsťana.
Prvňáčci, přečtěte si také
Kouzelná třída,
Kouzelná třída – příběh pokračuje a
Kouzelná třída v muzeu …
… a pro třeťáky máme pokračování Kouzelná třída – další kouzlení.
SEZNÁMENÍ S KOUZELNOU TŘÍDOU
Život dětí jedné třídy se změnil s příchodem nové paní učitelky. Zpočátku vypadala jako všechny jiné učitelky, ale postupem času děti zjistily, že je učí víla, která umí kouzlit. V čem ta kouzla spočívala? Děti najednou nezlobily, protože jim to zkrátka nešlo. Učení pro ně zničehonic bylo snadné. Všechno, co se jednou naučily, už jim v hlavě zůstalo. Na nic nezapomněly, a tak při zkoušení dostávaly jen samé jedničky. Dokonce i Standa Horák a René Stojka, žáci, kteří dřív nosili ze školy samé pětky a hrozilo jim propadnutí.
Děti si zkrátka kouzelnou vílu Jasmínu zamilovaly. Učila je v první a nakonec i ve druhé třídě. Víly ale nemohou být ve světě lidí dlouho, a tak se s ní žáčci museli nakonec rozloučit. Kouzelnou paní 
učitelku ve třetí třídě nahradil pan učitel Nový. Kouzlit sice neuměl, ale byl na děti hodný a spravedlivý. Podnikl s nimi dokonce výlet do vílí říše, aby tam navštívili vílu Jasmínu Bílou, po které se všem tolik stýskalo. Dovedlo je tam klubíčko kouzelného provázku, které jim Jasmína poslala.
Pan učitel byl z kouzelného setkání, plného nečekaných překvapení, nadšený. Dostal dokonce dárky, které měly dětem zpříjemnit chvíle při zkoušení. Třeba kouzelný polštářek. Při ústním zkoušení děti nestály u tabule, ale posadily se na židli s kouzelným polštářkem. Každý, kdo se na něm uvelebil, uměl odpovědět rychle a správně. Pan učitel nechápal, jak je to možné, ale opravdu to fungovalo. Byl spokojený, že nemusí dávat špatné známky, a žákům se to pochopitelně taky líbilo.
Kromě polštářku dostal ještě něco. Kouzelnou křídu. Kdo ji držel v ruce, dokázal psát správné odpovědi při zkoušení u tabule. Možná si řeknete, že křída se rychle vypíše, ale to platí jen o obyčejných křídách, které jsou v každé třídě v jakékoliv jiné škole. Z křídy od víly Jasmíny neubývalo, i když se používala každý den. Aby se náhodou nepopletla s jinými křídami, měl ji pan učitel uloženou ve speciální krabičce a opatroval ji jako oko v hlavě. Když se do hodiny přišel podívat pan ředitel, předvedl mu, že jeho žáci umějí všechno probrané učivo, a tak si od něj vysloužil pochvalu.
Další školní rok v kouzelné třídě utekl jako voda. Přišly prázdniny a třeťáci si mohli užívat zasloužené prázdniny. Po nich nastoupí už do čtvrté třídy.
PO PRÁZDNINÁCH
„Ahoj, tak jak bylo o prázdninách?“ zeptala se Petřička kamarádek. Celé léto neměly čas se sejít. Nikdy se totiž nestalo, že by byly všechny tři současně doma.
Adélka s Maruškou přikývly. „Dobrý,“ řekly skoro současně. Měly spoustu zážitků, ale ty by vydaly na delší vyprávění. Teď tolik času neměly, protože za chvíli zazvoní školní zvonek a začne 
vyučování.
„Nazdárek,“ pozdravil je Oskar. O chvíli později dorazila i jeho sestra Sára. Zamotala se jí tkanička, tak si ji musela zavázat, aby nezakopla. Oskarovi se ale nechtělo čekat, tak šel napřed.
„Tak co? Už se těšíte na šprtání?“ přidal se Matyáš.
„To zas tak úplně ne,“ odpověděla Maruška. „Ale do školy už jsem se těšila.“
Teď už stálo v hloučku hned několik spolužáků z kouzelné třídy. Standa Horák a René Stojka se drželi opodál. Všem bylo jasné, že nejspíš vymýšlejí nějaké lumpárny. Když na ně nepůsobila kouzla, bylo to s nimi k nevydržení.
„Už zvoní!“ upozornila ostatní Lenka.
„Pustíme nejdřív mrňata,“ navrhl Jirka. Sám měl doma mladší sestru, o kterou se musel starat, tak měl pochopení.
„Au!“ zakřičela najednou Adélka. Měla pocit, že ji něco píchlo.
„Co ječíš?“ okřikl ji Filip. „Úplně jsi mě vylekala!“
„Někdo po mně hodil kouli z bodláků!“ řekla dotčeně a snažila si dosáhnout za krk, kam koule přistála. Ostrými háčky se přichytila na její nový svetřík a zamotala se jí do vlasů.
„Počkej, pomůžeme ti,“ nabídly se Maruška s Petřičkou a blýskly očima po dvou spolužácích. Byly si jisté, že to měli na svědomí René a Standa. Ti se svému povedenému kousku jen hloupě chechtali.
Když se Marušce a Petřičce podařilo z Adélčina svetru a vlasů odstranit i poslední jehličku, byly už před školou poslední.
„Musíme si pospíšit,“ vybídla holky Maruška a všechny rychle vystřelily ke škole.
Do třídy doběhly přesně se zvoněním, a tak si nemohly vybrat místa k sezení. Zbyly na ně prázdné židličky v první lavici.
„Aspoň dobře uvidíme na tabuli,“ snažila se je utěšovat Adélka.
Petřičce ani Marušce to ale nevadilo. Chvíli nato vešel do třídy i pan učitel. Po prázdninách byl odpočatý a hezky opálený. Holky v první lavici si hned všimly, jak mu to sluší.
„Tak vás vítám ve čtvrté třídě. Jsem rád, že jsme se po prázdninách sešli v plném počtu, a už teď se těším, že hladce proplujeme celým školním rokem. Čeká nás hodně práce, ale jste kouzelná třída, tak věřím, že vám učení půjde stejně dobře jako doposud.“
Všichni se na pana učitele usmívali nebo přikyvovali. Teď už z nich jsou čtvrťáci.
