Kouzelná třída
Hodný starý pan učitel už na děti nestačí. Potřeboval by do důchodu, ale nechce odejít, dokud nenajde vhodného nástupce. Někoho, kdo by měl děti opravdu rád. Když o tom bude v kabinetě přemýšlet, zaklepe na dveře velmi milá mladá dáma, která se uchází o místo učitelky. Pan učitel jí své prvňáky předá a ona třídu rošťáků promění v nejhodnější a nejchytřejší děti na celé škole. Bude na to mít kouzelné metody… Knížka Kouzelná třída zavede začínající čtenáře do světa na pomezí fantazie a reality a nabídne jim dějově bohaté ilustrace Drahomíra Trsťana.
Pan učitel Starý byl opravdu starý. Učil už spoustu let, vychoval mnoho žáků a teď by si zasloužil odpočívat. Za celou dobu neviděl tak neposlušnou třídu. Vždycky, když vešel do třídy těchto divochů, přepadaly ho chmurné myšlenky. Po zazvonění tedy vešel do třídy, ale děti si ho nevšímaly. „No tak, děti, klid!“ snažil se usměrnit rozdováděné žáky. „Už na ně opravdu nestačím!“ pomyslel si. Pak se ale vzchopil a ukazovátkem zabušil na tabuli. Než si však stačil vymínit klid, přistála mu na hlavě houba k utírání tabule, která byla mokrá a špinavá. V tu ránu třída ztichla. Pan učitel si oddychl a rukou si otřel špinavé čelo. „Co to mělo znamenat?“ snažil se o přísný tón. Všichni klopili oči, jen Vendulka řekla: „Stojka se pral s Horákem a škaredě si nadávali.“ „Žalobníček žaluje, pod nosem si maluje,“ posmívali se oba kluci a Stojka Vendulku zatahal zezadu za cop, až se bolestí rozplakala. Teď už toho měl pan učitel právě dost. „Proč ubližuješ spolužačce? Omluv se!“ Stojka neochotně zamumlal cosi, co znělo jako „omiň“. Pak přišel pan učitel ke Standovi Horákovi a zeptal se ho, proč se o přestávce pral. „Ale Stojka si začal,“ bránil se Horák. „To není pravda, ty lháři!“ křičel Stojka. „Ale chlapci, to by snad stačilo, ne? Podejte si ruku na usmířenou,“ zachraňoval situaci pan učitel. 
„Není dobré dělat si zbytečně nepřátele, nikdy nevíte, čí pomoc budete někdy potřebovat. Kdyby se všichni lidé hádali a prali jako vy, to by byl na světě pěkný pořádek!“ Adélka s Maruškou seděly v lavici a bylo jim pana učitele líto. Je moc hodný a musí se rozčilovat jen kvůli nějakým darebákům. Pan učitel se pomalu vracel k tabuli. Na zemi stále ležela mokrá houba, a tak Maruška přiskočila a houbu zvedla. „Děkuji ti, Maruško,“ pochválil ji pan učitel.
