Kouzelná kniha babičky Jůlinky
Také jste někdy zatoužili prožít dobrodružství z pohádek na dobrou noc?
Terezce se toto přání splnilo. Když přijela k babičce a dědečkovi na letní prázdniny, našla na půdě starou knihu pohádek. Babička jí z ní každý večer předčítala, až Terezka usnula a vklouzla přímo do kouzelné knihy.
Seznámila se tam se skřítkem Lodunkou a prožila spolu s ním a se svým kamarádem Kubíkem spoustu dobrodružství. Jednoho dne ale kouzelná kniha zmizela. Podaří se Terezce získat ztracenou knihu zpět?
Hurá na prázdniny
Crrrr! Školní zvonek naposledy zadrnčel a děti vyletěly z lavic jako včely z úlu.
Na Terezku už čekala maminka a těšila se na závěrečné vysvědčení z první třídy. Terezka byla moc pilná, a tak se dnes mohla chlubit samými jedničkami.
„Ty jsi moje šikulka, Terezko,“ řekla maminka a pohladila Terezku po tváři.
„Maminko, já už se moc těším do Malešova!“
„Za chvíli přijede tatínek z práce, tak brzy vyrazíme. Ještě ti sbalím věci,“ plánovala maminka.
„Vezmu si opičku a polštářek na spaní,“ vykřikla Terezka a utíkala do pokojíčku.
„Tatínek už stojí před domem, Terezko, tak si pospěš!“ popoháněla maminka Terezku.
„Ano, už mám všechno v kufříku. Můžeme jet!“ zavolala zvesela Terezka.
Cestou do Malešova se Terezka nudila. „Mami, tati, pojďte si zahrát nějakou hru,“ žadonila.
„A jakou?“ ptala se maminka.
„Tak třeba – Hádej, kdo jsem! Já si budu myslet, že jsem nějaká pohádková postavička, a vy budete hádat.“
„Dobrá,“ souhlasil tatínek.
„Tak já už vím, kdo jsem.“
„Jsi zvířátko?“ ptá se tatínek.
„Ne, nejsem zvířátko.“
„Jsi lidská postavička?“ zkusila to maminka.
„Ano.“
„A jsi z Večerníčku?“ ptala se znovu maminka.
„Ano,“ odpověděla Terezka.
„A bydlíš v lese?“ dodal tatínek.
„Ano,“ rychle přitakala Terezka.
„Tak já myslím, že tvoje maminka je Manka,“ hádá maminka.
„Ano, ano!“ křičí Terezka.
„Ty budeš asi Cipísek,“ usmála se maminka.
„Joo, uhodli jste!“ radostně zvolala Terezka. S hádankami jí cesta uběhla jako voda.
„Jupí, už jsme tady, už jsme tu!“ prozpěvovala si Terezka. Sotva zastavili, skočila babičce a dědovi rovnou do náručí.
„Vítáme vás! Ahoj, Terezko, ty naše opičko malá,“ radostně ji tiskli prarodiče.
Dědeček Terezce často říkal, že je jeho opička. To se jí moc líbilo. Babička všechny pozvala na kávu a Terezka se šla na dvorek přivítat se zvířátky. Max ji radostí málem povalil.
„Maxi, Maxíčku, neskákej, vždyť upadnu!“ okřikla Terezka psího kamaráda.
Pozdravit ji přišla i kočička Micka a pochlubila se svými třemi koťátky. Honila se po dvorečku sem a tam.
„Jé, Micka má koťátka, pojďte se podívat!“ volala Terezka na rodiče.
„Ta jsou krásná. Micko, ty jsi ale holka šikovná,“ pohladila maminka Micku.
„Terezko, pojď na svačinku. Babička ti upekla tvé oblíbené koláčky,“ řekla maminka a mrkla na Terezku.
Terezka ještě zaběhla ke studni, opláchla si ruce a hned se zakousla do koláče. „Ten je výborný, babičko!“
„To jsem ráda, že ti chutná. Tak bašti, pekla jsem je pro tebe,“ dodala babička.
„A co je u vás nového, co v práci?“ zeptal se dědeček tatínka.
„Nového se u nás nic nestalo. A v práci? Pořád je co dělat, lumpů je dost a dost,“ odpověděl tatínek. Je totiž kriminalista. „Ale brzy mi bude pomáhat i Dáda,“ dodal tatínek.
Dáda je Daniel, Terezčin starší bratr. Je už dospělý a brzy bude také policistou.
„Tak to vám půjde práce od ruky,“ řekl dědeček. Babička s maminkou si povídaly o vaření a Terezka dojídala koláčky.
„Terezko, my už musíme zpátky domů. Nezlob tady a se vším pomáhej!“ nakazovala maminka.
„Neboj, mami, nejsem malá!“ kasala se Terezka.
Když rodiče odjížděli, Terezka uronila slzičku. Přece jen jí bude trochu smutno.
