Když se brouček probudil
Vydejte se s broučkem a Majkou objevovat podzimní krásy, zažít dobrodružství při setkání s ježkem nebo záchraně muchomůrky a poznejte sílu opravdového přátelství.
Daleko za městem, v lese, kde jsou stromy vysoké tak, že se dotýkají oblohy, v lese, kde mechy oblékají zemi do zelených šatů, žije světluška Majka spolu s malým broučkem. Každý večer vylézají ze svých domečků, aby pozorovali západ slunce a vyráželi za lesním dobrodružstvím. Větve stromů se hýbají ze strany na stranu a pomalu přichází podzim.
Jak se potkali
Daleko za městem, v lese, kde jsou stromy vysoké tak, že se dotýkají oblohy, v lese, kde mechy oblékají zemi do zelených šatů, žila světluška Majka.
Vypadala stejně jako ostatní světlušky, měla křídla a tykadla, měla i světýlko, kterým rozjasňovala noc. Majka ale uměla ještě něco navíc. Dokázala každému vykouzlit úsměv na tváři. Rozveselila i tu nejsmutnější světlušku. Ptáte se jak? To nikdo nevěděl, Majka byla zkrátka taková.
Čím více světluška pomáhala, tím šťastnější byla i ona sama. Proto se snažila pomáhat úplně všem. Jednoho večera, když slunce zapadlo a les se začal měnit do své noční podoby, vydaly se světlušky – jako každou noc – na svůj noční let.
Letěly lesem a svítily si na cestu svými světýlky. Vyhýbaly se stromům, proplétaly se mezi kapradinami. Všude bylo ticho, když tu najednou zaslechla Majka slabé naříkání.
Letěla blíž a blíž, až uviděla malého broučka. Byl schovaný pod velkým spadlým listem a tiše naříkal. „Copak se ti stalo?“ zeptala se světluška a podívala se broučkovi do tváře.
„Spal jsem v kůře svého stromu, pak najednou zafoukal vítr, a když jsem se podíval ven, všechny listy ležely popadané na zemi,“ řekl brouček smutně a z očí mu tekly slzy.
„Kvůli tomu ale nemusíš být smutný,“ vysvětlovala Majka.
„To se děje každý rok, říká se tomu podzim. Venku je najednou větší zima, fouká vítr, listy mění barvu a padají na zem. Až přijde čas, vyrostou nové listy a zase budou zdobit tvůj strom.“
A opravdu. Když se brouček rozhlédl, zjistil, že listy skutečně změnily barvu. Sluníčko pomalu vycházelo, les se rozjasnil a vybarvil se do tolika barev, že je brouček mohl sotva spočítat.
Potom zafoukal vítr a z okolních stromů začaly padat další listy, houpaly se ve vzduchu, až nakonec spadly na zem.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Majka klidným hlasem a pohladila broučka po zádech.
Brouček, který se právě zasněně díval na padající listí, tichounce zašeptal: „Říkají mi Brouček.“ Listy mezitím zlehka dopadly až na zem.
„A co je ještě podzim?“ zajímal se Brouček a utřel si uplakané oči.
Majka se usmála, vzala ho za ruku a řekla: „Tak pojď, a já ti to ukážu.“ A už byli ve vzduchu, vznesli se vysoko nad zem a letěli až ke korunám stromů a možná ještě výš.
Z té výšky viděli, jak děti pouští své draky. Viděli ptáky, kteří odlétají do teplých krajin. Letěli kolem ovocných stromů, kde dozrávala jablka, hrušky i švestky. Pomalu se obrátili zpět k lesu. Vyhýbali se stromům, prolétávali se mezi kapradinami, míjeli mnoho hub a pak se snesli zase na zem.
Brouček Majce poděkoval, usmál se a zalezl pod kůru svého stromu. „To bylo krásné,“ pomyslel si a zavřel oči. Vzpomínal na Majku, její úsměv i krásné hnědé vlasy. Představoval si, jaká další dobrodružství spolu zažijí.
