Kamarádi ze záhrobí
Hrobové ticho? Nálada jako na funuse? Na tomhle hřbitově ani omylem! Smrtí zkrátka nic nekončí. Přátelství i nesváry jdou někdy až za hrob.
Pro všechny nebojácné děti jsou tu velmi podivuhodné příběhy z útulného hřbitova v Malinově.
Je to tu sice samý nebožtík, ale mrtvo tu rozhodně není. Za hřbitovní zdí to žije. Sešla se tu povedená společnost – od motorkáře přes starostu až po ukašlaná dvojčata. Co tahle dušičková sešlost nestihla zaživa, to si vynahradí po smrti. Užijte si černý humor. Jsou tu veselé i napínavé příběhy kamarádů ze záhrobí.
Černohumorné příběhy Ivy Geckové s nadsázkou ilustroval Josef Pospíchal.
ZASE O JEDNOHO NEBOŽTÍKA VÍC …
… tedy lépe řečeno „o jednu nebožku víc“. Řady obyvatel útulného hřbitova v Malinově totiž dnes dopoledne rozšířila paní Marta Vilímková. Měla krásný pohřeb, na kterém se sešla skoro celá vesnice.
„Ta stará ďáblice Marta má elánu za sto čertů. Ta to tady u nás pěkně srovná! Tenhle hřbitov to ostatně potřebuje jako sůl, je to tady samý, samý…,“ hledal vhodné slovo továrník Bursa. „Samý budižkničemu a nula!“ uhodil konečně hřebíček na hlavičku.
„Klídek, Burso! Nech si ty svoje nemístné poznámky! Dobře vím, kam tím míříš!“ zavrtěl hlavou pan starosta Koblasa.
„Netykejte mi, Koblaso! Do školy jsme spolu nechodili! Já si vyprošuji takovéto chování!“ vztekle vřískl pan továrník a šponoval se neobratně na špičkách, aby vypadal vyšší. Moc se mu to nepovedlo a Jirka stojící opodál si dal ruku před pusu, aby zakryl čím dál neovladatelnější smích.
„To máte pravdu, že jsme spolu do školy nechodili! To bych se totiž nechal přeřadit do jiný třídy! Nebo spíš do úplně jiný školy! Do jiný vesnice! Do jinýho města! Do jinýho kraje!“ rozehříval se starosta Koblasa a tváře mu začínaly červeně žhnout. Podupával pravou nohou a všichni věděli, že když toto začne dělat, brzy se strhne opravdová a nefalšovaná bouře. Ne na obloze, samozřejmě, ale na hřbitově! Začnou lítat hromy a blesky a továrník se starostou na sebe budou ječet do ochraptění a skončí to divokou honičkou mezi hroby, kterou břichatý továrník nemá žádnou šanci vyhrát.
„Himl laudón sakr pakr! Necháte toho už, vy dva?!“ ozvalo se náhle Jirkovi za zády. Čísi ruka ho jemně odstrčila z cesty a na scénu, tvořenou náhrobními deskami stříbrně osvětlenými měsícem, vstoupil pan Havelka. Pruhovanou košili měl nedbale zastrčenou v pletené vestě a manšestrové kalhoty na něm plandaly tak, že nebýt pásku, vůbec by se na něm neudržely.
Pan Havelka mával rukama, jako by plašil nějaké neviditelné ptáky, a stoupl si přímo mezi ty dva nabubřence.
„To nemáte trochu slušnosti ani v tuto slavnostní chvíli? To se budete hádat i teď, když máme mezi sebe přivítat Martu? Co si o vás pomyslí? Styďte se, vy dva!“ pohrozil jim prstem. Chtěl ještě něco dodat, ale jeho řeč přerušil Jirkův záchvat silného kašle. Starosta a továrník se nafoukli, otočili se k sobě zády a dělali, že jeden druhého nevidí.
„Jiříku, ta tvoje tuberkulóza, to je k zbláznění,“ chytil se za hlavu pan Havelka.
„Já za-za to nemůůůžu,“ podařilo se Jirkovi vysoukat ze sebe mezi nápory kašle. „Když jsem zemřel, nebyl na to lék. Škoda, narodit se o pár let později, mohl jsem ještě běhat po světě,“ zasnil se Jirka.
„No, to asi ne, stejně už bys byl tady mezi námi,“ dloubla ho loktem jeho sestra Antonie, které nikdo neřekl jinak než Tonička.
„Hmmm, když ty dokážeš zkazit každou pěknou myšlenku,“ odfrkl si Jiřík. Tonička se chystala, že mu něco trefného odpoví, ale bratr do ní šťouchl a ukázal prstem na hrob, kolem něhož se všichni shromáždili. Na náhrobní desce z leštěné žuly bylo zlatým písmem napsáno: Neodešla, jen nás předešla…
A právě teď se povrch půl tuny těžké náhrobní desky lehce zavlnil. Všichni vydechli a nedočkavě se nad desku naklonili.
„Toto je tak úžasný zážitek! Můžu ho vidět třeba stokrát a pokaždé se nemůžu vynadívat!“ zatleskal svýma buclatýma ručkama pan továrník Bursa.
„Psst! Ať ji nevystrašíte! Marta byla vždycky hrozně lekavá! Bojím se, aby z toho neměla smrt!“ sykla paní Vlasta, ale vzápětí se začervenala, když si uvědomila, co právě řekla. Martin Liška si při těch slovech jen poklepal na čelo.
A zrovna tak jako kdybyste zadrželi dech, ponořili se pod vodní hladinu, a až by vám dech došel, vynořili byste se zase ven, zrovna tak se Marta Vilímková ve dvacet tři hodin středoevropského času vynořila zpod náhrobní desky. Bylo to ale postupné a pomalé. Nejdřív byla vidět jedna natáčka s pramenem prošedivělých vlasů, vzápětí ji následovala natáčka druhá, pak třetí a čtvrtá. To už se objevilo i široké čelo s hlubokou vráskou uprostřed. Poté následovalo huňaté obočí, a když vykoukly i obě oči, které neztratily nic ze své pichlavosti, rozhlédly se nejdříve doprava a pak doleva. Rozpláclý nos zavětřil a pak se okrajů hrobu zachytily dvě ruce s dlouhými pěstěnými nehty.
Paní Marta se bázlivě rozhlížela kolem a odhadovala, kde to asi tak může být. Teprve po chvíli si všimla zástupu několika postav, které stály v půlkruhu a ani nedutaly. Marta se vysunula trochu výše a ukázala tak svá ostře řezaná ústa a špičatou bradu.
„Co se to tady děje, co je to tady za shromáždění?“ vyštěkla nervózně a lehce se vyhoupla z hrobu ven. Vypadala stejně jako v okamžiku své smrti – oblečena byla do květované zástěry bez rukávů, tlustých, doma pletených oranžových ponožek a pantoflí s velkou zlatou sponou. Bylo jí divné, že se na ni všichni tak zvláštně dívají a pozorují ji.
„To nemáte nic lepšího na práci než na mě čučet?“ ohradila se a pak se zarazila. „To jste vy, pane starosto?“ nevěřila svým očím.
Starosta blahosklonně pokynul hlavou a vlídně se usmál. „Ano, jsem to já, paní Vilímková.“
Marta si v první chvíli oddechla, že vidí známou tvář, ale za okamžik se zatvářila zděšeně, když si vzpomněla na několik let starou událost.
„Ale pane starosto! Já si pamatuju, jak vás odváželi v pohřebním voze! Vždyť jste dostal infarkt přímo na obecním úřadě! Tak proč s vámi teď mluvím?“ kroutila paní Vilímková hlavou.
Starosta Koblasa, protože už několikrát zažil ten šok nově příchozích obyvatel hřbitova, pokyvoval hlavou a mírně se usmíval. „Ano, ano, to je v pořádku, paní Vilímková, v naprostém pořádku, to se vysvětlí, nebojte se, to se vysvětlí.“
Paní Vilímková však mezi přihlížejícími zahlédla ještě někoho.
„No jsi to ty, Martine? Co tady děláš? Vždyť ty jsi se v osmdesátým vyboural na motorce. Nabral tě tehdy ožralej Trnka, když jel z myslivecký schůze! Proboha, co se to tady děje? Tak vysvětlí mi to už konečně někdo?“ začínala propadat panice.
