Kamarádi z naší ulice
Kluci a holky z našeho města prožívají každý den spoustu zábavy. A ty můžeš s nimi!
Vydej se s Vojtou a jeho tatínkem na vodu a pak pomoz Jůlince postarat se o zatoulanou kočičku. S Radimem a jeho sourozenci pofrčíte z kopce na starém kole po dědovi. Jen pozor, ať se nevybouráte! S rozbitým kolenem přece na lov tajemné umbošky lesní nemůžeš. Verunka s Klárkou už jsou jí na stopě a doufají, že jim ji pomůžeš přivábit na vůni opékaných špekáčků.
UMBOŠKA LESNÍ
Maminka zrovna chystala snídani, když vtom se ozvalo hlasité dunění na schodišti.
„Co to? Že by z dětského pokojíčku běželo stádo slonů?“ divila se.
„Kdepak, sloni by se nám sem nevešli. To bude něco menšího. Asi stádo divokých poníků,“ prohodil klidně tatínek a pustil se do vymačkávání pomerančové
šťávy na džus. Nato se rozletěly kuchyňské dveře a dovnitř vběhly dvě copaté holky s batůžky na zádech. Verunka a Klárka. Smály se od ucha
k uchu, protože věděly, že dnes vyráží s tátou a mámou na prázdniny.
„Tati, kdy už pojedeme? Máme sbaleno,“ oznámila Verunka, osmiletá holčička s dolíčky ve tvářích. Ukázala přitom na svůj oranžový batůžek.
„Jo, tati! Já už chci taky jet!“ přidala se její pětiletá sestra Klárka a začala radostně poskakovat po kuchyni.
„Nebojte, obě se dočkáte,“ odpověděl pobaveně tatínek. „Musíme ještě počkat na strýce Mirka a na Lukáše. Nezapomeňte, že jedou na prázdniny s námi.“
Sotva to dořekl, zacinkal zvonek u dveří.
„Hurá, to budou oni!“ zajásala děvčata.
Lukáš byl desetiletý bratranec Verunky a Klárky. Strýc Mirek o něm říkával, že je to pěkný výlupek, protože vyváděl samé lum-
párny.
Holky otevřely dveře a všichni se společně přivítali. Potom posbírali batohy, tašky, svačinu a další nezbytnosti a společnými
silami vše naskládali do auta.
Maminka mrkla na Verunku a Klárku.
„Máme pro vás překvapení. Tohle nebudou jen tak ledajaké prázdniny. Budeme spát v kempu pod stanem.“
„Hurááá!“ zapištěla děvčata tak hlasitě, až si maminka musela rukama zacpat uši.
„Mami, co je to kemp?“ zeptala se nesměle Klárka.
„To je místo, kde si můžeme postavit svůj stan, a navíc tam bude i spousta dalších dětí a dalších stanů. Určitě si tam najdete i nové kamarády.“
Holky se od té chvíle těšily ještě víc.
Když dorazili na místo, pustili se do stavění svých prázdninových přístřešků. Strýc Mirek s Lukášem měli malý stan ve tvaru písmenka A. Táta, máma a děv-
čata měli stan o něco větší, ve tvaru písmenka T. Tatínek sice tvrdil, že tenhle stan stavěl už tisíckrát, ale i tak mu dlouho trvalo, než konečně zatloukl poslední kolík a mohli dovnitř nanosit spacáky, baterky, deky a další vybavení.
Den strávili prozkoumáváním celého kempu, kolem kterého rostl hustý tajemný les.
„Určitě tu bude plno hříbků,“ řekl strýc Mirek. „Hned ráno na ně vyrazím.“
„Možná místo hříbků najdeš umbošku lesní,“ prohodil jakoby nic tatínek a lehce se přitom usmíval pod vousy.
Děti nastražily uši a všechny společně vyhrkly: „Umbošku lesní?! Co je to?“
„To vám povím večer u táboráku. A teď šup, jdeme nasbírat dřevo na oheň a pruty na opékání špekáčků.“
Děti se pustily do hledání všelijakých větví a klacíků a mezitím si špitaly, co by mohla být ta umboška. Je hodná, nebo zlá? Malá, nebo velká? Má ocas nebo snad rohy? Lukáše napadlo, že by mohla mít chlupaté nohy a veliký pupek. Holky to
rozesmálo.
Konečně se začalo stmívat. Strýc s Lukášem se pustili do rozdělávání ohně. Tatínek malou kudličkou ořezal pruty do špičky, aby na ně maminka mohla napíchnout špekáčky. Pak si všichni sedli kolem plápolajícího ohniště, opékali a zpívali táborové písně. Verunce se špekáček vysmekl z klacíku a sjel rovnou do ohně. Vmžiku byl spálený. Dívka začala popotahovat nosem a bylo jí do pláče. Maminka naštěstí měla ještě pár špekáčků v zásobě a dala Verunce nový.
„Tati, slíbil jsi, že nám povykládáš o umbošce lesní,“ připomněla Verunka.
„Jo, tati, slíbil jsi to,“ přidala se Klárka, která jako vždy všechno opakovala po starší sestře.
„Máte pravdu, to jsem slíbil,“ řekl tatínek a pustil se do vypravování: „Umboška lesní je pradávný tvor! Je moc vzácná a na
celém světě ji vidělo jen pár lidí. Říká se, že bydlí v lesích a živí se malinami, borůvkami a lesními hříbky. Je hodná, ale plachá. Bojí se všech lidí.“
„Proč se bojí, tati?“ zajímalo Verunku.
„Jo, proč se bojí?“ opakovala Klárka.
„Kdysi na ni prý jeden pytlák vystřelil puškou, protože si ji spletl s jelenem. Od té doby má ze všech lidí strach a raději se jim vyhýbá.“
„My bychom jí nic neudělali, nás se bát nemusí,“ řekla Klárka.
Mezitím si k ohni přisedli další obyvatelé kempu. Byli zvědaví, protože zaslechli povídání o neznámém lesním tvorovi.
Tatínek se usmál a pokračoval: „Taky se říká, že ji láká vůně pečených špekáčků, protože ty v lese nerostou a nemůže si je natrhat. Čeká, až uhasne táborový oheň, a pak jde zjistit, jestli náhodou nějaký špekáček nezůstal zapomenutý na zemi.
„Třeba si pak sní ten, co mi spadl do ohně,“ napadlo Verunku.
„Ten už by nejedla ani umboška. Je spálený na uhel,“ řekla maminka.
„A jak ta umboška vypadá?“ zeptal se Lukáš, který vyprávění příliš nevěřil.
„To nikdo přesně neví. Vidělo ji jen pár lidí, a navíc potmě. Prý má ale husté hnědé chlupy a špičaté uši.“
Všichni byli zabraní do tatínkova povídání a nevšimli si, že se strýc Mirek nenápadně vytratil.
„Pssst,“ řekl najednou tatínek a dal si ukazováček přes pusu.
„Neslyšíte něco? Jako by na okraji lesa cosi zašustilo.“
Děti vyskočily jako čertík z krabičky a začaly vzrušeně pobíhat a volat: „Umboška! Umboška! To musí být ona, hurá!“
Popadly do rukou baterky a zamířily jimi směrem k lesu, odkud se ozývalo šustění a praskání větviček. Najedou uviděly,
jak něco hnědého a chlupatého proběhlo kolem a pak to zase zmizelo v houští. I Lukáš byl překvapený. Doteď si myslel, že to celé je jen výmysl.
Větší děti se odvážily blíž k lesu. Menší raději zůstaly poblíž ohně u svých rodičů a zvědavě nakukovaly, co se bude dít.
Hop! Chlupatý tvor přeskočil z jedné strany na druhou.
„Krááá, krááá!“ zaskřehotal hlasitě.
Děti chtěly vědět, jak chlupaté stvoření vypadá, a snažily se ho obklíčit ze všech stran. Stihly mu ale posvítit jen na záda, než zase
zmizelo v hustém lesním porostu. Krákorání a šustění po chvíli utichlo. Umboška už se ten večer neukázala.
Klárka byla smutná. „To je tím, že jsme jí nenechali žádný špekáček. Proto utekla.“
Rodiče u dohasínajícího ohně zaveleli, že je čas jít spát. Děti s kňouráním, že chtějí ještě vidět toho záhadného tvora, nakonec přece jen zalezly do stanů, ale tam si ještě dlouho povídaly o dnešním zážitku.
Celý příští den strávily vymýšlením nejrůznějších pastí, do kterých by umbošku chytily. Lukáš navrhl vykopat hlubokou jámu,
přikrýt ji chrastím a počkat, až do ní záhadný tvor spadne. To se ale ostatním dětem nelíbilo.
„Chudák malá, ještě by si ublížila,“ podotkla Klárka.
Další nápad byl udělat cestičku ze špekáčků, která by vedla směrem od lesa až k tábořišti. Verunka ale spočítala, že by na takovou cestičku bylo potřeba aspoň třicet špekáčků. A tolik jich maminka v zásobě neměla. Nakonec vyhrál nápad natáhnout mezi stromy provázek a na jeho konec připevnit malý zvoneček. Až umboška proběhne kolem, dotkne se provázku a zacinká. Oni tak uslyší, kde je, rychle přiběhnou a zkusí ji chytit.
Večer se děti sešly u ohniště a potichu jako myšky vyčkávaly, co se bude dít. Dlouho byl klid. Pak se najednou ozvalo jemné zacinkání a zvuk, jako když něco žuchne na zem. Dokonce se jim zdálo, že někdo zaklel „Hrom do toho!“
Následovalo známé zaskřehotání: „Krááá, krááá!“
„Je tady!“ křičely děti a rozběhly se k místu, kde nastražily past.
Opravdu! Velký chlupatý tvor vyskočil z lesa. Jakmile je uviděl, dal se na útěk. Děti za ním běžely, co jim síly stačily, ale nedohonily ho. Chvíli ještě prozkoumávaly okraj lesa, ale stvoření zmizelo jako pára nad hrncem.
Když na nebi vysvitly první hvězdy, rodiče zavolali na své ratolesti: „Večerka, jde se do hajan, vy dobrodruzi!“
Verunka s Klárkou byly z honby za umboškou tak unavené, že se ochotně zavrtaly do svých spacáků a celou noc spokojeně oddechovaly.
Ráno je probudil strýc Mirek s boulí na čele.
„Haló, panstvo, vstávejte! Podívejte, kolik jsem našel hříbků. Večer si uděláme smaženici!“
Všichni rozespale vylezli ze svých stanů a koukali na strýce s košíkem plným hub.
„A to není všechno! Našel jsem taky stopy umbošky lesní.“
Děti se nadšeně vydaly směrem, který jim strýc ukazoval, a zkoumaly stopy vytlačené v hlíně. Navíc se jim podařilo objevit i chomáčky chlupů zachycené na keříku s borůvkami.
Mezitím strýc nenápadně vytáhl z batohu velkou hnědou chlupatou deku a běžel ji schovat do kufru auta. Když se vrátil, zeptal se ho Lukáš: „Kde jsi přišel k té bouli?“
„Ále, spadl jsem v lese při sbírání hříbků,“ odpověděl a tvářil se u toho tajemně.
V kempu všichni strávili ještě pár dní a pak nastal čas vrátit se domů. Holky mávaly z auta na rozloučenou novým kamarádům, které tu potkaly.
„Tati, tohle byly ty nejlepší prázdniny!“ pronesla Verunka.
„Jo, nejlepší!“ zopakovala Klárka.
