Jitík sportovcem
Ona je Jitka, on je Jitík. Padli si do oka a je z toho pohádkové vyprávění.
Oblíbená herečka a moderátorka pořadu Kouzelná školka Jitka Molavcová napsala pro mladší děti pohádkovou knihu inspirovanou nejrůznějšími sporty. Třináct pohádek vypráví o tom, že bez sportu to v životě nejde. Jitík běhá, plave, lyžuje a přitom se mu vždycky přihodí něco zajímavého. Zapomínáte sportovat? S Jitíkem si pohyb určitě zamilujete.
Velké sportovní zážitky malého kluka překvapí všechny pohádkomily a možná je přimějí běhat, plavat, bruslit, prostě sportovat. Jitík se nezalekne prudkého kopce, velké výšky, klouzavého ledu ani živého koně. Tenhle malý velký hrdina má zkrátka odhodlání, pevnou vůli a taky štěstí na neuvěřitelné zážitky.
Originální pohádkové příběhy Jitky Molavcové doprovodila ilustracemi legendární Vlasta Švejdová.
Dobrý den, děti. Dobrý den, tatínkové a maminky, dědečkové a babičky, strejčkové a tety, dobrý den vám všem, kteří máte rádi pohádkové příběhy a zároveň sport.
Knížka zahrnuje oboje. Proč? Jednak proto, že mám pohádky a sport ráda, dále proto, že sportovních pohádek je málo a chyběly mi, ale hlavně proto, že jsem se skamarádila s malým chlapcem, který se jmenuje Jitík. Byla jsem jeho jménem zaskočená…
Nikdy jsem takové jméno neslyšela. A protože já jsem Jitka a on Jitík, padli jsme si, jak se říká, do noty. A když jsme se začali potkávat častěji a já byla svědkem jeho sportovních úspěchů, ale i nerozvážností a dobrodružství, řekla jsem si, že by jeho příklad mohl i ve vás vzbudit zájem o sport a zároveň vás varovat před věcmi, kterým byste se měli vyhýbat. Samozřejmě jsem se zeptala i jeho a dovolila se, zda bych jeho příběhy, které jsou někdy opravdu až ne uvěřitelné, mohla vyprávět vám. Jitík ani chvilku neváhal a souhlasil. Nu, a tady jsou jeho sportovní zážitky…
Než vám povím o dalších dobrodružstvích malého Jitíka, musím se zastavit u jeho zvláštního strachu z vody. Nevím, kde se vzal. Možná už v prvních měsících jeho života, kdy ho maminka koupala ve vaničce. Většině nemluvňat se to líbí, ale Jitík ve vaničce jen křičel a křičel a chtěl ven. Když byl v mateřské školce a paní učitelka vzala děti do bazénu, všechny se radovaly, jen Jitík se rozplakal. A tak to šlo až do května, kdy děti poprvé navštívily atrakci, které se říká Vodní svět.
Děti si Jitíka dobíraly: „Tak co, hrdino? Zase zůstaneš na břehu?“ A smály se mu tak dlouho (zvláště ta copatá Lucinka ze sousedství), až se rozhodl. Skočil do vody,
plácal kolem sebe rukama, a když zjistil, že voda není hluboká, že nohama dosáhne pohodlně na dno a že se nad vodou udrží, předvedl něco, co ostatním vyrazilo dech. Odvážně se pustil do větší hloubky, tam se chytil za žebřík, po kterém se lezlo na skokanskou věž, a vydal se po něm vzhůru. Stoupal výš a výš, a když na konci žebříku byla už jen taková betonová plošina a pod sebou viděl své spolužáky, kteří na něho hleděli s otevřenou pusou, trochu se mu roztřásla kolena, ale skočil. A nebyl by to Jitík, kdyby si nevzpomněl na ten předlouhý let na lyžích a na všechny ty sportovní kousky, které uměl jenom on. Udělal ve vzduchu přemet a ještě jeden a vzorovou šipkou se dotkl hladiny bazénu a zmizel pod vodou. 
Když se opět vynořil, uvítal ho
potlesk, jaký snad ještě neslyšel. A netleskaly jenom děti, ale všichni, kdo Jitíkovo počínání na skokanské věži sledovali.
Od té chvíle byl králem bazénu, a když se na něho copatá Lucinka poprvé v životě s obdivem usmála, cítil se jako v sedmém nebi. A příčina jeho úspěchu? Dokázal překonat strach, s vodou byl od té chvíle kamarád a nikdo ze spolužáků se mu už nikdy nesmál.
Ale musím to dopovědět celé. Všechno jsem viděla na vlastní oči. Za Jitíkem jsem zašla, pochválila jsem ho, ale také jsem mu řekla, že riskovat na vysoké skokanské věži nebyl právě nejlepší nápad. Člověk by nikdy neměl dělat věci, při kterých by se mohl zranit. Své mamince a tatínkovi by jenom přidělal starosti a sobě bolest. Jitík to uznal a chtěl, abych si s ním šla zaplavat.
To víte, že jsem neodmítla. Vodu a plavání mám moc ráda. A Jitíka samozřejmě taky…
