Jak to bylo s panem Vlkem
Znáte Šlehačkovou Lhotu? Představte si, že tu najdete Červenou Karkulku i s babičkou. Jenom s Vlkem je to trochu zamotaná historie. Známé pohádkové postavy se zabydlely v novém, nečekaně vtipném a záhadném příběhu.
Karkulka jde lesem za svou babičkou a do téhle sváteční návštěvy krutě zasáhne vlk. Už jste tu pohádku poslouchali asi tisíckrát, že? Co když to s Červenou Karkulkou a s vlkem bylo trochu jinak, než se dětem obyčejně vypráví? V našem příběhu se všechno točí kolem starého opuštěného mlýna. Pan Vlk, který se sem nastěhoval, je dost podezřelé individuum. Kdyby se ho ale Karkulka zalekla, nikdy by se nedozvěděla, co je ten starý podivín zač.
„Nemusíte se svými kouzelnými vlastnostmi bojovat, můžete je využít pro dobro ostatních.“
Karkulka se zrovna sklonila k malému hříbku v jehličí, když uslyšela nějaký dusot. Vzhlédla a uviděla chlapce a dívku, jak běží po cestě proti nim. A už byli oba u nich. Karkulka poznala své kamarády.
„Dobrý den, paní Červená. Ahoj, Karkuš.“
„Ahoj, Jeníčku a Mařenko, co tady dusáte jako nějaké stádo?“ ptala se Karkulka.
„Mamka nás poslala pro jednu perníkovou okenici. Dělá nám k obědu ovocné knedlíky a chce na ně nastrouhat perník,“ vysvětlovala Mařenka a okenici jim ukázala.
„Jé, ta je krásná.“
Nemohly spustit oči z té velké perníkové desky, kolem dokola lemované žužu jahůdkami a uprostřed vykládané mandlemi, tabulkami čokolády a kandovaným ovocem.
„Kolik za ni Ježibaba chtěla?“ ptala se maminka.
„No, mamka nám dala stovku a já nesu zpátky, počkat,“ zalovil v kapse Jeníček a vytáhl drobné. Počítal, sčítal a odčítal, násobil a dělil a tvářil se u toho veledůležitě. Je pravda, že ve škole mu počty moc nešly, takže mu Mařenka pomohla.
„Ukaž, no, to máme třicet korun, takže za jednu okenici je sedmdesát.“
„Hm, to ale zdražila. Já jsem ji kupovala minulý týden za šedesát,“ zamračila se maminka.
„Ale ona je pořád za šedesát. Jenomže Jeníček tam snědl ještě perníkový kaktus, tak mu ho Ježibaba připočetla.“
„Aha, to už jsem klidná. Ježibaba má opravdu solidní ceny. Drží si je už několik let. A ta její receptura je úžasná, takhle voňavý perník nekoupíte široko daleko,“ nasála vůni maminka.
„To dá rozum, však je taky z perníkové chaloupky, tak musí být nejlepší, ne?“ odvětila Karkulka a hned dodala: „Mami, a nestavíme se tam? Já bych taky měla chuť na jednu okenici!“
Maminka ale zavrtěla hlavou. „Ne ne, ještě před chvílí jsi byla přejedená malin. A podívej se, co neseme od pana Zrníčka! A navíc už musíme jít, počítám, že babička už nás vyhlíží. Je spousta hodin, Karkulko.“
Rozloučili se a pokračovali každý svou cestou. Ale Jeníček ještě na Karkulku zavolal: „Neboj, Karkuš, o nic nepřijdeš. To jídlo nafotím a dám ho do večera na fejskůk, tak se pak mrkni!“
„Díky!“ mávala mu Karkulka, dokud jí děti nezmizely za ohybem cesty. Těšila se na Jeníčkovy fotky jídla, ale pak si uvědomila, že u babičky na chalupě není signál, takže se na žádný fejskůk nepodívá. Povzdechla si. No, ale co, nedá se nic dělat, poskočila si zase a doběhla maminku. Už je nečekala dlouhá cesta, pomalu se blížily k babiččině chaloupce. Zbývalo jen projít kolem starého opuštěného mlýna a za chvíli budou na místě.
Starý mlýn, postavený z černého kamene, naháněl Karkulce vždy trochu strach. Pokaždé, když měla kolem něj projít, cítila, jak se jí dělá husí kůže na rukou a na zátylku se jí ježí vlasy. Co naplat, že jí maminka i babička pořád vysvětlovaly, že mlýn je opuštěný už nejméně dvě stě let a nikdo v něm nebydlí, leda tak lesní zvěř tam občas hledá úkryt před sněhem a zimou. Karkulka z toho místa měla zkrátka divný pocit, s tím se nedalo nic dělat.
Už v dáli mezi stromy viděla obrysy jeho doškové střechy porostlé lišejníkem a mechem, a jak se blížily, spatřila také velké dřevěné vodní kolo, které nečinně jako veliký disk spočívalo napůl ve vodě. Mlýn stál na břehu potoka protékajícího lesem. Karkulka věděla, že u mlýna byl potok uměle vyhlouben, aby mohlo mlýnské kolo honit vodu, jak jí vysvětlovala babička. V tom mlýně prý kdysi za dávných časů žil mlynář, a když zestárl, neměl komu předat své řemeslo. Pak zemřel a mlýn začal chátrat a chátrá dodnes. Ze začátku tam prý občas přiletěli čerti, aby tady mastili karty s pocestnými, ale nakonec jim to Lucifer zakázal, když zjistil, že se celé dny jenom válejí na seně nebo spí.
Karkulka chytila maminku za ruku, pevně ji sevřela a přitiskla se blíže k jejímu boku. Ještě pár kroků a mlýn se před nimi vynořil v celé své kráse, tedy spíše bychom měli říci ošklivosti. Okenice byly obrostlé zeleným lišejníkem, vstupní dveře už dávno vypadly z pantů a skla oken byla vytlučená. Ale co to? Dnes je něco jinak. Dnes se tady něco děje!
