Hejkalka
Od té doby, co se Hejkalka narodila, běhá celé dny po lese, vyvádí různé lotroviny a všude je slyšet její zvonivý smích. Kouzelný les plný pokladů má prozkoumaný do poslední větvičky. A pranic se nebojí strašidelných historek, které o lese kolují.
Co se ale stane, když si ji proti její vůli jako svou hračku odnese malá holčička do světa lidí? Podaří se jejímu ustrašenému kamarádu Jankovi a dalším obyvatelům lesa Hejkalku zachránit a přivést zpátky domů?
Začtěte se do příběhu plného kouzelných bylinek a poznejte, jak důležité je přátelství a pomoc druhým a že jistá výjimečnost může být prima.
„Baf!“ Z hustého křoví vykoukla zrzavá hlava s rozcuchanými vlasy plnými větviček a vyděsila malého hejkálka Janka. Ten se tak leknul, že uklouznul po mokrém listí a skončil s nosem zabořeným v mechu.
„Hihi, teda Janku, ty jsi ale strašpytlík, hihi,“ smála se ta malá hadrnice a vesele kolem naštvaného Janka poletovala.
„Náhodou, vůbec jsem se tě nelekl. Jen jsem uklouznul,“ hájil se Janek, ale marně. Hejkalka kolem něj běhala a smála se na celé kolo. Janek se naštval a vydal se zpátky k domovu. „Vůbec nechápu, proč se s tebou kamarádím,“ brumlal si přitom pod nos.
„Ale no tak, Janku, tak se bojíš, no a?“ smála se Hejkalka. „Každý se přece někdy trochu bojí.“
„Jenže já se nebojím!“ vztekal se Janek, a dokonce se otočil a vypláznul na ni jazyk.
Nebylo divu, že se zlobil. Strašně se totiž před Hejkalkou styděl. Kdo to jaktěživ slyšel, že by se hejkal v lese bál?!
„Janku, no tak počkej!“ volala Hejkalka a běžela za ním. „To byla jen legrace!“
„Mně to teda vůbec legrační nepřipadá.“
„Tak se nezlob,“ omlouvala se Hejkalka s tak provinilým výrazem, že se Janek musel usmát.
Hejkálek se nikdy na Hejkalku nedokázal dlouho zlobit. Vždyť byli nejlepší kamarádi. A to už pěkně dlouhou dobu. Vlastně odjakživa. Oba žili v Kouzelném lese a byli tak trošku jiní. Janek byl známý svým strachem. A Hejkalka? Ta byla opravdu hodně zvláštní. Zvláštní a výjimečná.
Z chaloupky ve vykotlaném dubu voněly šišky s mákem. Maminka běhala kolem plotny a tatínek Hejkal nervózně přecházel od okna k oknu.
„Kde jen ta holka zatrolená zase je?“ rozčiloval se.
„Však se neztratí,“ uklidňovala ho maminka. „Zná v lese každý kámen.“
A to byla pravda pravdoucí. Od malička lítala Hejkalka celé dny po lese, vyváděla různé lotroviny a její zvonivý smích byl slyšet jednou od potoka, podruhé od studánky a jindy zase z Kouzelné louky. Les měla prozkoumaný od začátku až do konce. A pranic se nebála strašidelných historek, které o lese kolovaly. Ani za mák nevěřila tomu, že by se v lese ukrývalo nějaké strašidlo nebo že za jasných nocí poletují u potoka bludičky, které každého, kdo se tam odváží strčit jen nos, zavedou do hlubokého močálu.
