Dva netopýři na talíři
25Nerozlučné kamarády Páťu s Gábou čekají letní prázdniny a spolu s nimi jedno velké detektivní dobrodružství.
Společně pátrají po ukradených věcech a vydávají se po stopě tajemného obrázku dvou netopýrů, který jim nedá spát. Netopýři se totiž objevují všude, kde se něco ztratí.
Jako rození detektivové děti pomalu rozplétají podivný případ a jsou čím dál blíž k dopadení pachatele krádeží. Zažijí nebezpečí i legraci a poznají, že nikdo není na první dojem takový, jaký se zdá být.
Podaří se jim záhadného zloděje nakonec odhalit?
„Páťo, pospěš si!“ volala Gába na Patrika přes celou školní chodbu.
Páťa, jak mu říkala jen ona, se loudal v šatně. Dumal, jakou barvu tkaniček si vybrat. Všichni už znali jeho slabost pro barevné tkaničky. V batohu nosil vždy minimálně pět párů. „Vezmu si ty červeno-žluté. Vypadají vesele a dnes máme co slavit,“ zaradoval se a začal provlékat tkaničky dírkami ve svých bílých botaskách.
„Já se z tebe zblázním! Pojď už!“ přešlapovala nedočkavě Gába. V ruce držela desky s vysvědčením a nemohla se dočkat, až vyběhnou ven ze školy.
„No jo, no jo. Vždyť už jdu. Koukej, jaké parádní tkaničky jsem si vzal. Začíná nám léto, musíme do něj vykročit stylově!“ smál se Páťa a Gába jen obrátila oči v sloup.
„Prý stylově. Kam ty na to chodíš. Raději mi ukaž své vysvědčení,“ brala mu desky z ruky a počítala jedničky. „Panečku, jak to, že jich máš tolik? Já jich tolik nemám!“ povzdychla si.
„Nemáš, protože chodíš o třídu níž. Já měl víc předmětů,“ vysvětloval jí Páťa, zatímco šli po cestě, která vedla do centra jejich malého městečka.
Páťa a jeho rodiče se přistěhovali před pěti lety. Hned si padli do oka se svými sousedy. Od prvního setkání si Páťa rozuměl i s jejich dcerou Gabrielou, které říkali Gábinka. On však brzy zjistil, že je to holka odvážná a do všeho se pouští po hlavě stejně jako on. Začal jí tedy říkat Gába a ona jemu na oplátku Páťa.
Byli nerozlučnou dvojkou. Právě zakončili školní rok. Do třídy spolu nechodili, po prázdninách začne Páťa chodit do 4. B a Gába do 3. A. Tak spolu ve škole alespoň o přestávkách brebentili na chodbách.
„Kolik máš u sebe drobných?“ vyhrkl Páťa a lovil v kapse kalhot zatoulané koruny.
„Proč?“ zadívala se na něj Gába překvapeně. „Asi sto padesát korun,“ odpověděla a ještě jednou se mrkla na jedničky na svém vysvědčení.
„Vždyť jsme se domlouvali, že to půjdeme někam oslavit a zahájit prázdniny něčím mňamózním. Už si nepamatuješ?“ poklepal Páťa své kamarádce na čelo. Mňamózním označovali vše sladké, po čem se jim doslova slepí rty.
„Ále jo. Pamatuju. Zajdeme do cukrárny U Tří marokánek,“ navrhla Gába a už se jí sbíhaly sliny na její oblíbené palačinky s malinami a šlehačkou.
„Bezva! Jdeme!“ zavelel Páťa a oba přidali do kroku. U cukrárny byli během několika minut.
„Snad tam bude místo,“ strachovali se. Záhy však zjistili, že úplně zbytečně. Bylo deset hodin dopoledne a cukrárna teprve otvírala. „Vždyť jsme dnes ve škole moc dlouho nebyli,“ usmáli se a už se hnali ke stolku s rohovou lavicí a pěkným výhledem na náměstí.
„Copak si dáte?“ zeptala se mile paní Sladká. Pracovala v cukrárně úctyhodných dvacet let a nikdo ji nikdy neviděl se mračit.
„Dvakrát palačinky s malinami a šlehačkou prosím!“ vyhrkla Gába.
„A dvě horké čokolády k tomu!“ rychle dodal Páťa. Pak v něm hrklo a honem si přepočítal své drobné v kapse, aby objednávku nemusel rušit.
„Kam se chystáte na prázdniny?“ volala na děti paní Sladká od prodejního pultu. Pečlivě přendávala čerstvě upečené čokoládové muffiny do ozdobných papírových košíčků. V cukrárně nikdo jiný nebyl, a tak na sebe mohli mluvit přes několik stolů.
„My jedeme s rodiči na týden do Vysokých Tater,“ odpověděla Gába.
„A my na deset dní odlétáme na Krétu,“ přidal se Páťa. Oba se však ze všeho nejvíc těšili na společná dobrodružství. Celý červen si plánovali, co spolu podniknou.
„Tak už se to nese!“ vytrhla je paní Sladká z prázdninového rozjímání.
„Páni! To je nádhera!“ zvolali naráz s pohledem upřeným na šlehačkové kopečky na palačinkách velkých přes celé talíře.
„Dala jsem vám tam porci šlehačky navíc, ať si ten začátek prázdnin hezky osladíte,“ usmála se paní Sladká a odešla obsluhovat starší manželský pár, který právě zavítal do cukrárny.
„Výborné, viď?“ olizovala se Gába. Na talíři už jí zbýval jen malý kousek.
Páťa měl ještě celou třetinu. Rád si vše vychutnával.
„Podívej!“ vykřikla zničehonic Gába, až se zakuckala posledním soustem palačinky. Ukazováčkem umazaným od malinové šťávy šermovala nad svým talířem, na kterém se vyjímal obrázek dvou černých netopýrů. Nemohla z nich spustit zrak.
Páťa se naklonil nad její talíř a také si je zaujatě prohlížel. „Vypadají jako živí,“ pronesl a rychle se pustil do posledního kousku své palačinky. „Mám je tu také!“ významně se zahleděl na Gábu a ukazoval na tentýž obrázek na svém talíři. „Vypadá to, jako by to byl nějaký otisk, podívej, tady se to trochu maže,“ zamyslel se.
„Třeba nás chtěla paní Sladká překvapit. Ale je pravda, že od ní bych čekala spíš motiv nějakého dortíku. Netopýři se mi k ní moc nehodí. Půjdeme?“ zakončila Páťovo dumání Gába a odebrala se s peněženkou v ruce za paní Sladkou. Páťa jí byl hned v patách.
Oba zaplatili a při odchodu společně zvolali: „Děkujeme za hezké překvapení! Ten obrázek se nám moc líbil!“
Paní Sladká se na děti nechápavě zadívala. „Jaké překvapení? Jaký obrázek?“ řekla vysokým hlasem, nikdo už ji však neodpověděl.
Gába s Páťou se rozeběhli vstříc novému prázdninovému dobrodružství. Neměli žádné tušení, jak náročné detektivní pátrání mají před sebou.
