Drak do kapsy
„Když nejsi běžně žijící zvíře a když nejsi vyhynulý tvor, tak co vlastně jsi?“
Mari Jonesové je sice teprve jedenáct, ale zoufale touží stát se vědkyní. Maminka by chtěla, aby byla zvěrolékařkou, jenže jediná zvířátka, která Mari zajímají, jsou ta zkamenělá. A právě při hledání fosilií najde Mari malého dráčka a ví, že jde o největší objev jejího života. Mohl by změnit celou vědu! Rozhodne se tvorečka důkladně prozkoumat, než ho ukáže světu.
Naneštěstí pro Mari, její okřídlené tajemství nehodlá zůstat skryto. Možná je to prcek do kapsy, ale má obrovský talent dostat se do maléru. A to jsou s Mari dva. Malá vědkyně rychle zjistí, že když jde o přátelství, věda nemusí mít odpověď na všechno…
Mari se nadšením celá roztřásla a usilovně se to snažila ovládnout. Přikryla pravou dlaň kalíškem z levé ruky, aby se jí přestala chvět. Každičký nerv v těle ji brněl elektrizujícím vzrušením z objevu.
Mračna na obzoru podkreslovala oranžovorůžová záře, jejíž vlahý svit dopadal i na karmínové tělíčko. Mari už si všimla, že má na zadních nohách drápky, a když voda smyla i poslední zbytky prachu, rozeznávala i hřebínek na hlavičce, který se v uvadajícím světle třpytil a leskl všemi barvami jako perleť.
Stvoření malátně zamávalo ocáskem ze strany na stranu, jako by se rozkošnicky protahovalo v teplém večerním vzduchu. Mari zvedla třesoucí se ruku, aby ho pohladila, a ocásek se jí ovinul kolem nataženého prstu. Ale nebylo to, jako by chtěl sevřít kořist; spíš to bylo, jako by se přitulil. A tak se Mari nebála. V každém případě byla tak fascinovaná tím, co vidí, že ji ani nenapadlo mít strach.
Mari zvedla prst s tvorečkem k očím, aby si ho lépe prohlédla. Právě když ho s úžasem studovala, stvoření pomalu rozvinulo křídla. Na pozadí postupujícího soumraku vypadala téměř průsvitně a rozprostírala se od tělíčka do stran asi stejně daleko jako ocásek. Mari si pomyslela, že ještě nikdy v životě neviděla nic tak krásného. A potom zvířátko otevřelo oči.
Mari zalapala po dechu. Po stranách jeho drobné lebky se rozevřely škvírky a objevily se dvě živé, jasně zelené špendlíkové hlavičky zářící na rubínově červené kůži. Jejich oči se okamžitě setkaly: jedny hnědé jako země, druhé zelené jako smaragdy.
Vtom zvířátko narovnalo ocas a spadlo z Mariina prstu na velký kámen. Mari vyjekla a honem se ho snažila sebrat. Pak vykřikla znovu, protože se jí do prstu zapíchnul ostrý drápek. Podle všeho to vypadalo, že stvořeníčko nechce, aby ho zvedala. Vleklo se po kameni, jedním křídlem třepotalo a druhé mělo svinuté v nepřirozeném úhlu.
„Prosím, jen ať nejsi polámaný,“ zaúpěla Mari a byla ráda, že tu není maminka a neviděla ji to křehké stvoření upustit. „Prosím…!“
Něžně ho znovu zkusila zvednout, ale vždycky když ho už už sbírala, tvoreček se jí vykroutil z ruky, zamrskal ocasem ze strany na stranu a odcupital se schovat pod kameny.
„Nechtěla jsem ti ublížit,“ vysvětlovala Mari a opatrně nadzvedávala kameny. „Už budu opatrnější, slibuji.“
Konečně drobečka zase našla, jak se krčí ve stinném koutku nad malou vodní tůňkou. Měl teď složená obě křídla a už nevypadal, že je zraněný. Mari si úlevou oddechla a svlékla si svetr.
„To je jen, abys byl v bezpečí,“ vysvětlila, přehodila svetr přes zvířátko, sebrala ho a i s provizorní vlněnou dekou jej schovala do batohu. V tom batohu se za poslední roky nosila spousta starodávných a mimořádných tvorů, ale tohle bylo poprvé, kdy hrozilo, že z něj někdo uteče. Mari pevně stáhla šňůrky a sepnula všechny přezky. Růžový ruměnec soumraku už stihl zešedivět a Mari věděla, že velmi brzy padne chlad a tma. Opatrně si přehodila batoh přes rameno a vydala se po pláži směrem k domovu.
Zpáteční cesta poskytla Mari čas k přemýšlení. Co poví mamince? Procházela si v duchu, jak by to asi mohlo dopadnout. Tak zaprvé matka neuvěří, že stvoření s Mari přežije. I když měla Rhiana na podobnou úvahu určité právo, Mari o toho tvorečka prostě nechtěla hned přijít. Zadruhé bude matka chtít, aby o objevu řekly někomu dalšímu. A Mari si nebyla jistá, jestli se jí chce. Minimálně než přijde na to, co za stvoření to vlastně je. Protože jedno věděla – ten tvor je naprosto jedinečný. Nikdy neslyšela o zvířeti, které by se vyklubalo z kamene. Byl to pravděpodobně nejvýznamnější nález jejího života, a tak se o něm prostě chtěla dozvědět co možná nejvíc.
Už ve chvíli, kdy sahala po klice zadních dveří statku, Mari věděla, že bude muset svůj nález tajit.
