Dorotka na táboře
Přečtěte si letní táborové dobrodružství okořeněné záhadou ukradeného poháru!
Dorotka mohla o prázdninách lenošit u babičky a mlsat její božskou borůvkovou a malinovou marmeládu. Místo toho jeden na tábor. Tohle budou ty nehorší prázdniny na světě. Tutově! Městská slečinka ale vydrží víc, než si myslela.
Copak někdo může mít radost z toho, že ho rodiče na nekonečné tři týdny uklidí na tábor!? Dorotka tedy rozhodně nadšená není. Prázdniny ale umějí překvapovat – třeba tím, že najdete nejlepšího kamaráda v někom, do koho byste to nikdy neřekli, nebo že se neplánovaně stanete detektivem.
„Bude to tu přesně takový, jaký si to uděláme. A já ti slibuju, jako že já jsem já, že tyhle prázdniny budou vůbec nejlepší ze všech!“
„Uhni, prcku,“ ozvalo se za mnou z výšky. A aby toho nebylo málo, ještě do mě někdo strčil tak, že jsem se rozplácla na dřevěné podlaze jak dlouhá, tak široká. Brýle na nose se mi svezly dolů a já jen stěží zadržovala slzy.
„Darino! Jak se to chováš?! Okamžitě se Dorotce omluv!“ Od dveří ke mně přispěchala paní, která mi připomínala babičku. Měla jako ona milý úsměv a drdůlek z bílých vlasů. Jen nenosila květovanou zástěru, ale maskáčové kalhoty a tričko.
„Promiň,“ ušklíbla se na mě ta holka.
Byla docela hezká. Teda nebýt náušnic v nose i v puse. Takhle vypadala trošku strašidelně. Měla dlouhé tmavé vlasy. Některé pramínky v nich byly modré, a pár dokonce růžových. Líbilo se mi to. Vedle ní moje dlouhé hnědé vlasy spletené do dvou copů vypadaly nudně. Možná bychom mohly být kamarádky. Byla starší než já určitě. A taky tady byla nová.
Usmála jsem se na ni. Můžeme si přece pomáhat. Jenže Darina na to měla jiný názor. Podle všeho byla pěkné kvítko. Než se totiž paní s drdůlkem, která se nám představila jako vedoucí tábora, prohrabala hromadami papírů, klidně na mě vyplázla jazyk. Dělala opičky a všelijak se pitvořila.
Zašklebila jsem se na ni taky.
„Dorotko!“ okřikla mě paní vedoucí. No jasně že musela vidět zrovna mě! Sklonila jsem provinile hlavu. Nemám ráda, když se na mě někdo zlobí.
Darina si z toho ale vůbec hlavu nedělala. Hýkla smíchy a měla z toho ukrutnou radost. Brr. S touhle holkou že bych měla kamarádit? Ani náhodou! Ale jak to tady sama zvládnu? Bez rodičů? Bez kamarádek? Bez Radky a Lucky?
Letní dětský tábor Radost – hlásala cedule u brány, kterou jsem prošla teprve před chvílí, a přitom mi to připadalo jako celá věčnost. Tady asi někomu přeskočilo. Copak někdo může mít radost z toho, že ho rodiče na nekonečný tři týdny uklidí na tábor?
„Nikam nepojedu,“ vztekala jsem se, když mi naši s nadšením oznámili, že se uvolnilo jedno místo na táboře, který pořádá jejich firma. Jenže rodiče měli jiný názor. Nejdřív se mě snažili přesvědčovat, jak si to na táboře krásně užiju. Pak přišla hromada historek z jejich dětství. V jejich podání to vypadalo, že na táboře se nad vším klene duha a občas se tam proběhne jednorožec. Ale na mě si nepřišli. Vztekala jsem se dál. Jenže mi to bylo houby platný.
Takže teď, teprve dva dny po začátku prázdnin, stojím v kanceláři vedoucí tábora a snažím se zadržet slzy a poslouchám uvítací sliby.
„Tak, děvčátka, vítám vás na našem táboře, vím, že jste obě dvě na táboře poprvé a je to pro vás nové, ale uvidíte, že se vám tady bude líbit.“
„Tss, to určitě,“ zamumlala Darina potichu, aby ji nebylo slyšet. Měla štěstí. Vedoucí něco lovila v papírech a pak ukázala prstem vedle mě.
„Darinko, ty budeš ve druhém oddílu a ty, Dorotko, ve třetím. A tady na táboře jsme všichni kamarádi, takže mi můžete říkat Květo.“
Do kanceláře vedoucí vběhl rozesmátý kluk a za ním holka se zrzavými copy.
„To je Mirka a Pavel. Darino, ty půjdeš s Mirkou a ty, Dorotko, s Pavlem. Ukážou vám vaše chatky, vybalte si, porozhlédněte se po táboře a společně se uvidíme u večeře.“
Pavel mi podal na přivítanou ruku a povzbudivě se na mě usmál. Nikdy jsem neměla staršího bráchu, ale kdyby ano, klidně by mohl vypadat jako on. Měl rozcuchané hnědé vlasy a na bradě mu rašily vousy. Galantně mi vzal kufr i batoh a dal mi přednost ve dveřích.
„Bojíš se?“ zeptal se. Jen jsem přikývla.
„Nemusíš, letos je tu dobrá parta, skoro všichni se už znají z loňska, ale pár nových vás tu je taky,“ slíbil mi a já mu uvěřila. Každý oddíl měl dvě chatky. V jedné spaly holky a ve druhé kluci. Teď ale byli všichni vyvalení venku na lavičkách a zvědavě si mě prohlíželi.
„Tak, bando, tohle je poslední členka našeho oddílu, Dorotka,“ představil mě Pavel a pokračoval: „Na táboře je úplně poprvé, tak doufám, že ji vezmete mezi sebe a všechno jí tu ukážete.“
Každý si se mnou hned horlivě potřásal rukou a já se snažila zapamatovat alespoň pár jmen. Byla tam culíkatá Bára, Terka, co mě namísto potřesení ruky objala, Dominik s pihovatým nosem a taky Jonáš. S rukama narvanýma v kapsách a s kšiltovkou frajersky otočenou kšiltem dozadu vypadal jako místní kápo. Místo pozdravu si jen přiložil ruce ke kšiltu a přežvýkl něco, co mělo nejspíš být ahoj. Ostatní jména mi splynula i s obličeji v jednu velkou rozmazanou šmouhu. Pavel mi ukázal holčičí chatku a všechny zvědavce z ní vypakoval. Zůstala jsem na chvíli sama.
Chatka byla útulná. Holky přijely i na tábor vybavené. Stihly to tady už nazdobit. Nad jednou postelí byly obrázky s Barbie, nad druhou žluté postavičky Mimoňů i plakáty ze Soy Luny. Další postel okupovalo snad deset plyšáků a vedle měl někdo s sebou hromadu knížek. Moje postel stála úplně v rohu.
Nejraději bych se na ni schoulila do klubíčka a zůstala tak celé ty nekonečné tři týdny, co mě čekají. Jenže do pokoje vtrhly holky. Poznala jsem jen Terku, co mě objala, a ta druhá se myslím jmenovala Bára. Zbytek jmen jsem zapomněla. Holkám to bylo fuk. Vrhly se na mě a spustily jedna přes druhou.
„Ty seš fakt Dorotka? Divný jméno, ne?“ kroutila hlavou Bára. Než jsem stihla odpovědět, že je úplně normální, Terka mě předběhla s otázkou: „Proč jsi s námi nejela autobusem?“
Co jsem jí asi tak měla říct? Že jsem sem nechtěla jet vůbec? A už vůbec ne autobusem, protože se mi dělá ukrutně špatně a potupně zvracím po prvních kilometrech? Brr. Představila jsem si, jak na mě všichni v autobuse zírají a já vyhazuju snídani do trávy. Úplně jsem se oklepala.
„A kolik ti vůbec je?“ vyzvídala, myslím že Lucka.
„Osm,“ zmohla jsem se konečně na odpověď.
„Prcek,“ odmávla mě otráveně a hned mi hrdě oznámila, že ona jde po prázdninách už do sedmičky.
Z palby zvědavých otázek mě zachránil Pavel. Přišel nám oznámit, že máme vytahat z batohů svačiny, co nám zbyly z domova, a přijít na oddílovou poradu k ohništi vedle chatek.
„Povím vám něco k pravidlům tábora a půjdeme se podívat po okolí. Ukážu vám nástěnku, jídelnu a vůbec všechno důležité.“ Ještě než zmizel v chatce u kluků, vesele na všechny mrkl.
„To je ale strašná nuda,“ zívla Bára a plácla sebou na postel. Nuda? Teda já si nudu představovala úplně jinak. Třeba když jsme se pohádaly s Radkou a Luckou a já pak seděla doma na zadku a nevěděla jsem, do čeho píchnout. Chodila jsem od okna k oknu a hned zase od okna ke dveřím a od dveří k balkonu a snažila se vymyslet, co dělat. Mamka se mi vždycky smála, že chodím jako bludný Holanďan. Toho pána jsem neznala, ale zajímalo by mě, jestli se taky pohádal s kamarádama, než začal bloudit.
„Ty toho moc nenamluvíš, co?“ usmála se na mě mile Terka. Pokrčila jsem rameny. Normálně jsem docela veselá holka, co ráda zpívá a tancuje. Pravda, někdy se taky dokážu pořádně vztekat, mamka se mi pak směje, že jsem horká hlava. Ale já si na ni vždycky hned sáhnu a nikdy ji horkou nemám. S holkama taky rády chodíme do lesíka za vsí a vymýšlíme si příběhy nebo si jen tak povídáme o hloupostech. Jenže to jsou kamarádky. Tady vůbec
nikoho neznám.
Do očí se mi zase nahrnuly slzy. Musela jsem rychle zavrtět hlavou, abych je zaplašila. Už jsem viděla, jak by se mi tu všichni smáli. Raději jsem hodila na postel batoh a pod ní zakopla kufr, aniž bych ho vybalila, a vyběhla jsem ven.
„Tak, mládeži, rád vás tu všechny vidím a vítám mezi námi i nové tváře,“ usmál se Pavel na mě a na kluka, který měl na nose veliké brýle a stydlivě klopil hlavu k zemi. Všichni ostatní se znali už z minulých táborů. Takže když nám ukazoval jídelnu, záchody a umývárny, ošetřovnu, kde prý nás do konce tábora nechce vidět, a potom i místo, kde budeme mít každý večer nástup, ostatní se vesele bavili, a kluci dokonce hráli na honěnou.
„Tady je nástěnka, kde najdete každý den jídelníček. Jů, dneska máme k večeři buchtičky s krémem, mňam,“ olizoval se Pavel a já se zašklebila. Fuj. Buchtičky fakt nesnáším. Byla jsem ale jediná, ostatní měli stejnou radost jako on.
„Támhle u toho potoka, támhle brána, támhle les a chata ve-doucí tábora,“ ukazoval nám Pavel, „to jsou hranice tábora. Jestli někoho někdy chytím jen krok za hranicí, roztrhnu ho jak hada!“
Procházeli jsme celým táborem, míjeli chatky dalších oddílů a já musela přiznat, že tábor byl moc hezký. Lesy kolem voněly jehličím a houbami. Ty já strašně ráda sbírám. Vůbec nejvíc jich roste u babičky ve Lhotě. Vždycky s taťkou soutěžíme, kdo najde první houbu a potom kdo největší. A taťka se pokaždý vzteká, protože vyhraju. Mamka se nám směje a udělá nám za odměnu výbornou bramboračku s houbami.
Ach jo, teď jsem mohla být na prázdninách u babičky a užívat si. Od rána do večera lítat po lese a sbírat houby. S mamkou dělat tu nejlepší borůvkovou a malinovou marmeládu na světě a s dětmi z vesnice hrát na Krvavý koleno. Místo toho musím být na tomhle pitomém táboře. Tohle budou ty nejhorší prázdniny na světě. Tutově!
