Dědečkovy povídačky
Dědeček Zdeněk neumí správně vyslovovat R a Ř. Když po něm vnoučata začnou chtít pohádky o Karkulce nebo velké řepě, raději si tedy vymyslí své vlastní povídačky, ve kterých R ani Ř používat nemusí.
Pan Zdeněk je uznávaným občanem města. Všichni si ho váží. Nikdo však netuší, že má jedno malé tajemství – v dětství se nenaučil správně vyslovovat hlásky R a Ř, a tak ráčkuje. Když si s někým má povídat, schválně se těmto hláskám vyhýbá. Jenže pak se stane dědečkem a vnoučata po něm chtějí vyprávět pohádky – třeba o Karkulce nebo o veliké řepě! Co teď? Jak si dědeček poradí?
Dědečkovy povídačky o tom, co zažil jako malý kluk, vás zaručeně pobaví svými kouzelnými příběhy.
Ale pozor, R ani Ř v nich nečekejte!
První vyprávění
Pan Zdeněk byl uznávaným občanem města. Všichni si ho vážili, a dokonce ho i obdivovali. Nikdo netušil, že má jedno malé tajemství. V dětství se nenaučil správně vyslovovat hlásky R a Ř. Ráčkoval. Zato všechno ostatní uměl dokonale. Když si s někým povídal, schválně se těmto hláskám vyhýbal. Díky tomu měl velikou slovní zásobu, a tak to dlouho nikomu nedošlo. Až do doby, než se stal dědečkem.
„Dědo, řekni nám pohádku O veliké řepě,“ škemral jeden z vnoučků.
Dědeček se zamyslel a pak začal povídat: „Byl jednou jeden dědeček, a ten zasadil fialovou hlízu.“
„Ne dědo, zasadil řepu!“ opravoval ho Pavlík.
„Vždyť je to to samé,“ nedal se děda. Takovou pohádku ale děti nechtěly.
„Tak nám řekni aspoň tu o Karkulce,“ škemrala Lenka.
„Byla jedna holčička, a ta nosila čepičku. Byla vínová,“ začal zase dědeček a usilovně přemýšlel, jak dál.
„Karkulka, dědo. Jmenovala se Karkulka! A byla červená, ne vínová!“ vyčítala mu Lenka a dědeček jen bezradně pokrčil rameny.
„Dědo, já mám podezření, že ty neumíš říct R a Ř. Že mám pravdu?“ zeptal se Pavlík.
„To nevadí. Tak to aspoň zkus,“ vybídla ho Lenka.
Dědeček chvíli váhal, ale pak to zkusil. Vyšel z něj jen podivně řinčivý zvuk.
„Ty ráčkuješ!“ upozornila ho Lenka s úsměvem na tváři.
Dědeček jen pokrčil rameny. Styděl se, ale taky mu bylo líto, že dětem nemůže povídat známé pohádky. Vmžiku ale dostal nápad. Napadlo ho, že by si mohl nějaké pohádky sám vymyslet. Děti ho opravovat nebudou a on se těm dvěma písmenům může i nadále vyhýbat.
„Co kdybych vám pověděl nějakou úplně novou pohádku?“ seznámil vnoučata se svým plánem.
„To záleží na tom, o čem bude,“ odpověděl vnouček.
„Povím vám o tom, co jsem zažil, když jsem byl malý,“ nabídl dědeček.
„Jo, bezva,“ souhlasily děti, a tak se dědeček pustil do povídání.
