Chechtavé pohádky
Pohádek není nikdy dost. A pohádek, u kterých se budete smát, chechtat nebo za břicho popadat, je jako šafránu.
Jestli si chcete vesele okořenit život, sáhněte po Chechtavých pohádkách. Když se do pohádky dostane malé nedorozumění, je z toho velká legrace.
Smích je zaručen!
U knihy dvaceti veselých příběhů děti nebudou vědět, čemu se smát dříve – jestli humorným zápletkám, nebo vtipným ilustracím. Připravte se na malá i menší nedorozumění a přečtěte si například, jak se dělá smaženice z hřebíků, jak se čert musel oženit a jak dlouho vlastně trvá cesta na měsíc.
Jak si Janek vysloužil princeznu
Jednou ráno se Janek probudil a hned měl chuť udělat něco velkého.
„Tak naštípej dříví,“ radila mu matka. Janek měl ale vzletnější myšlenky.
„Vezmu si za ženu nějakou princeznu,“ řekl rozhodně a seskočil z pece. V telefonním seznamu si našel adresu všech Králů a poctivě je všechny obvolal.
„Nemáte náhodou dceru na vdávání?“ zeptal se vždy, jakmile se představil. Většinou byli Králové bezdětní nebo nerudní, a on pak dostal vynadáno, že si z nich střílí. Janek z toho byl janek. Žádnou pušku neměl, tak přece po nikom střílet nemohl, to dá rozum.
Když zavolal poslednímu Králi, byl mile překvapen. Král měl totiž dceru, a ještě k tomu ji chtěl provdat.
„Že mám přijet?“ zeptal se pro jistotu znovu. V telefonu to totiž trochu šumělo a praskalo. Honem si na papírek zapsal adresu, oblékl se do svátečního oblečení a chtěl vyrazit na cestu.
„Nechceš si s sebou vzít aspoň pár buchet?“ zeptala se ho máma, ale on jen zavrtěl hlavou. „Však oni mi tam jistě něco dají, neboj se, maminko, hlady neumřu.“
Janek měl pravdu. Pan Král ho pohostil přímo královsky. V obýváku byly na stole nachystané šunkové chlebíčky a na vedlejším tácku seděli krásní indiánci. Hned po nich si Janek všiml i princezny, které se říkalo slečna Králová. Seděla na kožené pohovce a byla překrásná.
„Tak ty bys chtěl za ženu moji dceru?“ zeptal se Král a v koutcích úst mu při té řeči pěkně cukalo. Janek se uklidnil. Pan Král vypadal jako správný chlapík, který má smysl pro humor. To se mu líbilo.
„No, chtěl,“ přikývl Janek a na důkaz, že to myslí vážně, si nabídl chlebíček.
„Ale víš, jak to chodí?“ chtěl se ujistit pan Král. Janek nevěděl. Vyslal tázavý pohled ke slečně Králové. Čekal, že mu napoví, ale ona se jen hlasitě smála.
„Dceru krále si musí každý nápadník nejprve zasloužit,“ vysvětlil Jankovi pan Král.
„To se rozumí samo sebou,“ mávl nad tím rukou Janek.
„Mám pro tebe připravenou hádanku spojenou s úkolem. Potřebuji zjistit, jestli ti to pálí a jak jsi zručný.“ Janek si nenápadně sáhl na čelo. Moc rozpálený zrovna nebyl, ale nenechal se tím vyvést z míry.
„Dobře poslouchej,“ nabádal Janka pan Král. „Najdi to, co má nožičku a hlavičku, a udělej z toho smaženici.“ Janek se podrbal na hlavě. Přizval si na pomoc jednoho z indiánků, ale ani ten mu nepomohl, tak ho bez milosti snědl. Panu Králi se Janek zamlouval a slečna Králová se na něj taky hezky usmívala, a tak se pan Král rozhodl, že dá Jankovi další nápovědu. Na papír napsal písmenka Ř H B E K Í a nenápadně ho Jankovi podstrčil pod nos. Janek si písmenka četl tam i zpátky, ale nebyl o moc moudřejší. Pan Král tedy Jankovi posunkem naznačil, aby písmenka zamíchal. Janek se plácl do čela. Mrkl na krále, jako že to pochopil, a upaloval hledat potřebné. Hned po prvním kroku narazil na hřebík. Podle papírku s nápovědou si zkontroloval všechna písmena. Všechno sedělo, a tak ještě vyškemral vajíčko od jedné slepice, která si zrovna vyšla na nákupy, a vrátil se ke Králům, aby vlastnoručně připravil tu nejlepší smaženici.
Pan Král i jeho dcera sledovali Jankovo počínání s otevřenou pusou. Když jim ale Janek hřebíkovou smaženici naservíroval na talíři, vybuchli smíchy.
Pan Král poplácal Janka po zádech a přivítal ho do rodiny. Smysl pro humor se v rodině vždy dědí z generace na generaci, a tak věděl, že pro svou dceru našel toho pravého.
A Janek byl spokojený dvojnásob. Vždyť si vysloužil princeznu, skoro jako v pohádce.
