Čertí babička
Před touhle babičkou se třese i sám Lucifer! Ale nebojte se jí, peče výborné buchty, umí léčit, elánu má za sto čertů, a hlavně se od ní ledacos moudrého přiučíte. A ještě se u toho po čertech nasmějete.
V každém pekle je samozřejmě plno čertů, ale musí tu být i někdo, kdo se postará o pořádek, legraci a dobré jídlo. Ten někdo je babička! Čerti vědí, jak by to bez ní s peklem dopadlo. Čertí babička se o svoje nezbedné pekelníky trpělivě stará, léčí jejich bolístky a učí je v pekelné škole. A když začne vyprávět, to je něco… Na tomhle pekle bude něco moudrého.
Vtipná pohádka Ivy Geckové vychází s atraktivními ilustracemi Drahomíra Trsťana.
Půvabná knížka mi přinesla hned dvě potěšení najednou:
Herecká práce na rozhlasové přeměně Čertí babičky do oblíbeného večerníčku Hajaja byla radostí první. Ta horda barevných postaviček čertíků byla pro mne přímo laskominou! A druhá radost následovala hned po odvysílání. Jako „čertí babička“ jsem ještě o „kopýtko“ stoupla v oblibě u svých nejmenších čertíků v rodině…
Alena Vránová, herečka
Ivě Geckové se podařilo vytvořit peklo, kterého se nemusíte bát. Tohle peklo je totiž speciální. Má svou čertí babičku – trpělivou učitelku, šikovnou pekařku a úžasnou vypravěčku v jedné osobě. Pohádky o ní jsou psané
s lehkostí a laskavým humorem.
Lenka Veverková, dramaturgyně Českého rozhlasu
Bylo nebylo… A možná že nebylo bylo jedno peklo. Nebylo ani velké, ani malé. Ani krátké, ani široké.
Zkrátka tak akorát. Jednu zvláštnost ale mělo. Čertí babičku.
Čertí babička je pro každé peklo hotový poklad: vaří, peče výborné koláče a buchty, učí v pekelné škole počty a přeměny v jiné bytosti, léčí čertům všechny neduhy a bolístky, kterých čerti mají víc než chlupů v kožichu, a vůbec tak nějak zajišťuje chod celého pekla. Ale ne že si ji budete představovat jako nějakou vetchou stařenku sedící v koutě. Kdepak! Ta naše má síly a elánu za sto čertů, stihne naráz deset věcí, a když se rozzlobí, ajajaj… To vám lítají hromy a blesky, peklo se otřásá v základech a i sám Lucifer se radši schová za pekelný trůn.
A právě teď naše čertí babička peče koláče. Zuřivě domíchala těsto a nechala ho v míse na okně kynout.
„Tak co já do těch koláčů rarachům zmlsanejm jenom dám?“ přemýšlí a drbe se za uchem. „Hm, už vím.
Udělám jim železňáky, ty maj nejrači,“ rozhodne nakonec.
Jde do spíže a přinese si potřebné ingredience, hmoždíř a železný řetěz. Počítá si nahlas na prstech: „Tak to
máme pět kilo popela, na to připadá pět a čtyři…, takže pětačtyřicet vajec. Tím pádem… počkat,“ zaťuká si na hlavu. „Ano, čtyři kousky budou bohatě stačit.“
Z řetězu oddělí čtyři kruhy, jeden po druhém je vhodí do velkého hmoždíře a začne je mosaznou paličkou
roztloukat na prášek. Nevadí, že nebude všechno najemno, naopak.
„No jo, železňáky, ty nikdy nezklamou. Čerti milujou, jak jim kousky řetězu křupou v zubech,“ povídá si babička při práci. Když má železný prášek tusprávnou konzistenci, ťukne se do čela a vzpomene si: „Já kebule rohatá! Ještě povidla! Těma se to přeci musí za-hus-tit!“ brouká si cestou do spíže.
Nadzvedne poklop obrovského dřevěného sudu, funí u toho, jako kdyby skládala vagon pekelného uhlí, podívá se dovnitř a ztuhne. „No to snad néni možný! Polovina povidel je pryč! Ti holomci chlupatý blekotavý mi jich půlku sežrali! Aby jim žáby do uší naskákaly!“ rozčiluje se babička a vztekle dupe kopytem, až od kamenné podlahy létají jiskry.
„Ale já vám dám, vy, vy…, vy mezuláni líný! To by se vám líbilo, nic nedělat, válet se v teple a chodit mi na povidla! To vám teda nedaruju!“ hřmí už vysokým hlasem a peklo se pomalu začíná chvět. Babička se najednou zarazí. „Hm, ale kterej mi na ty povidla chodí? Komu z těch belzebubů mám vlastně vypršit kožich?“ přemýšlí, až se jí rohy kroutí. „Počkat, počkat, už vím, teď mě něco napadlo… napadlo… napa-napa-napadlo,“ prozpěvuje si vesele a chechtá se na celé peklo.
„Přidám jim tam takový malý, malilinkatý kouzlíčko!“
A teď, milé děti, začne to její pekelné čarování. Třikrát se otočí doprava, dvakrát doleva, jednou mrskne ocasem, odplivne si na sever a s rukou napřaženou na nic netušící těsto, klidně si kynoucí na okně, pronese:
„Kdo mi krade povidla, porušuje pravidla. Já chci vědět, kdo to je – nos mu svítí zeleně!“
Ozve se zadunění a z konečků prstů jí vyšlehne jiskřivý fialový plamen. Dvakrát kolem těsta pomalu zakrouží a pak se do něj rychle zavrtá jako vy, když lezete v noci do měkkého pelíšku.
A kouzlo je hotovo. Čertí babička se pak v nejlepší pekelné náladě pustí do výroby těch nejlahodnějších a nejželezňákovatějších koláčů v celém čertím světě.
Vtom se pomalu otevřou dveře a jako stín se kolem mihne malé, černě chlupaté tělíčko a bleskově zmizí pod stolem, na němž babička sází koláče na plech. Ona dobře ví, že je to její vnouček Buriášek, ale dělá, že o něm neví, a pokračuje dál v práci. Dokonce si začne vesele pohvizdovat, jako by nic. Je ráda, že čertík přišel až teď a neví nic o tom kouzlení před chvílí.
Však by nic nedala za to, že hlavní viník úbytku povidel sedí teď pod stolem a nenápadně jí ze stolu ujídá sypání na koláče.
Každou chvíli se totiž zpod stolu vynoří chlupatá pracka s černými drápy, popadne pár kozích bobků a zase zmizí. Když už je to asi podesáté a bobků začíná rychle ubývat, pleskne čertí babička tu chlupatou pracku: „Necháš to sypání, ty rarachu! Nevybyde mi to na všechny koláče!“
Buriášek vystrčí hlavu a zakoulí očima.
„I ty komediante rohatej, pojď ke mně!“ roztáhne náruč a vnouček jí do ní vesele skočí.
„A babíííčko, dostanu taky železňák?“ prosí a roztomile se usmívá.
Čertí babička chvíli váhá, ale pak se ďábelsky rozřehtá na celé kolo: „Ale to víš, že jo. Dneska každej dostane svůj železňák. Na všechny se dostane!“
