Čarodějnice Eulálie
Kouzla a nezbednosti jedné podivuhodné čarodějnice z jednoho podivuhodného lesa. V tomhle lese to není úplně v pořádku. Přečtěte si, kdo se postará o pořádek.
V lese mezi pohádkovými bytostmi řádí neznámá mladá čarodějnice ze Zlomyslnic. Jejím koníčkem je všem škodit. Však se také začnou dít podivné věci – Hejkal nastydne, vodníkovi vyschne tůňka, čarodějnici Zevlíně se ztratí kniha kouzel, nic zkrátka není, jak se patří. Hejkal, vodník Stavidlo, čarodějnice Zevlína a pidimužík Stopař Slídil se vydají po stopách čarodějnické nezdárnice Eulálie, která vše způsobila.
Přitažlivě ilustrovaná knížka je vhodná pro začínající čtenáře – nabídne jim fantazii, napětí a nezbytný souboj dobra se zlem.
JAK SE ZAČALY DÍT PODIVNÉ VĚCI
„Héj, Hej, Héééj!“ ozývalo se z hustého křoví na kraji lesa. Byl to dobrák pan Hejkal, který právě svolával svá tři hejkalátka k obědu. Maminka Hejkalová usmažila smrkové šišky a přelila je kapradinovou omáčkou.
„To je vůně,“ pochvaloval si nejstarší Rubík, sotva vrazil do dveří. Bubík i malá Zubinka přikývli a už se hrnuli do domku ve křoví. Usedli ke stolu a vtom se to stalo! Pan Hejkal dostal příšernou rýmu. Kýchal, div šišky nevyletěly zpátky na strom. Kýchal a nemohl přestat.
„To máš z toho, že chodíš strašit k močálu!“ hubovala ho paní Hejkalová.
„Hepčík,“ kýchl Hejkal a snažil se zacpat si nos. „K močálu chodím, co svět světem stojí, a nikdy jsem takovou rýmu nechyt! Prach, dudy, hrom a necky, za tím vězí nějaké čáry!“
„Prosím tebe, jaké čáry? Hlavně se nevymlouvej,“ řekla přísně paní Hejkalová a chystala se uvařit silný čaj proti rýmě.
K plotně nedošla! V domečku se totiž udělal průvan, okenice se rozlétly a odněkud z komína se ozvalo hlasité chechtání. Tak hlasité, že si všichni museli dlaněmi zacpat uši.
Po chvíli řinčivý smích utichl a všichni si oddechli. Do ticha se ozvalo jen Hejkalovo hlasité kýchnutí, které děti k smrti vyděsilo.
„Dávej pozor, vždyť tím kejcháním strašíš děti!“ vyčítala máma, ale hlas se jí taky chvěl strachem.
„Promiňte, já nerad,“ řekl sklesle Hejkal, a aby svá slova potvrdil, kýchl ještě třikrát. Nos už měl od rýmy opuchlý tak, že vypadal jako červená bambule od bačkory.
„Co to jen mohlo být?“ přemýšlela nahlas maminka Hejkalová a konečně postavila konvici na plotnu.
„Nevím,“ přemítal Hejkal. „Zaručeně to nebyl nikdo od nás, to bych poznal!“
Pak až do večera popíjel čaj, dával si na nos studené obklady, potil se a natíral si svou bambuli všelijakými léčivými mastičkami.
