Bonifác zase řádí v psí školce
Snad ani slon v porcelánu nenadělá tolik neplechy jako Bonifác v psí školce.
Ach, ten Bonifác!
Dobrosrdečný a veselý psí popleta by se tak rád dostal do velké psí školy! Po těchto dobrodružných Vánocích to ale není vůbec jisté. Oblíbení psí hrdinové řádí v novém příběhu.
Vítejte u dalších povedených kousků psího hromotluka a zjistěte, jak to s tímhle legračním propadlíkem dopadne! Opustí Bonifác už konečně psí školku a dostane se do psí základní školy? Tentokrát se všechny psiny budou odehrávat v zimě, a tak s vykutálenou štěněcí smečkou zažijete sněhovou kalamitu a dočkáte se i vánočního překvapení.
Milé děti, jestli znáte psa Bonifáce, tak určitě víte, že i pejskové mají vlastní školku. Stejně jako vy musí ráno vstávat, nasnídat se a pak se vydat na cestu, aby nepřišli pozdě. A učí se také samé důležité věci. Tedy ony ty věci jsou přece jen trochu jiné než ve vaší školce. Vy se asi neučíte štěkat, hrabat díru a zahrabávat do ní bačkory a ke svačince si nedáváte misku voňavých granulí. Ale to vůbec nevadí! Vaši kamarádi Bonifác, Bobeš, Fugas, Rexík, Buba, Kykouš, Artuš, Pikola, Sabina, Tobík, Ebi i bleška Alžběta už se na vás zase těší a ukážou vám, že v psí školce není nuda ani o Vánocích!
Nenechte si ujít další Bonifácovy příběhy v knize Jak to chodí v psí školce.
VÁNOCE
Jednoho rána oznámila paní učitelka štěňátkům, že příští týden (už příští týden!) budou Vánoce a že si ve školce nachystají a ozdobí svůj vlastní stromeček. A když budou hodná, Psožíšek jim určitě pod ten stromeček nadělí nějaké dárečky!
Štěňátka se radovala, protože vidina, že od Psožíška dostanou dárečky doma (určitě) a ve školce (úplně určitě), byla prostě skvělá! 
Dvojnásobné množství dárků!
„Štěňátka, budeme vykrajovat perníčky a jimi si pak stromeček ozdobíme. Á, Růženka už jde a nese nám těsto a vykrajovátka!“
Kuchařka Růženka před sebou tlačila jídelní vozík, na kterém ležely misky, ale ne s granulemi. Tentokrát byly plné perníkového těsta. Štěňata se poslušně usadila ke stolečkům a každá skupinka dostala misku s těstem, váleček a sadu formiček. Vykrajovátka měla tvar psí kostičky, misky s granulemi, psí boudy, psích tlapek a pak tady byla obyčejná kolečka. To měly být po nazdobení psí známky.
„Pěkně si vyndáme těsto z misky, ták, jste šikovná štěňátka, jde vám to velice dobře. Tak a teď si vezměte válečky a těsto vyválíme. Dejte do toho všechnu svoji sílu, jde to trochu ztuha!“ radila paní učitelka a obcházela všechny stolky.
Když došla až ke skupince, kterou tvořili Bonifác s Bobšem, Tobíkem a Ebim, podivila se.
„Jak to, že nepracujete? Proč neválíte těsto?“
„Prosím, my žádné těsto nemáme!“ sborově odpověděla celá parta.
„Jak to, že nemáte těsto? Růženko! Dávala jste těsto ke každému stolečku?“ volala paní učitelka do kuchyně a odpověď zněla, že ano.
Paní učitelka si k té povedené partičce stoupla, dala si packy v bok a chvíli je jen tak pozorovala. Tvářili se nějak divně. A pak si Bonifác škytl a zakoulel očima.
Břicho měl nafouklé, jako by si dal ke svačině ten největší balon ze školky.
„Och, Bonifáci! Už je mi to jasné, proč nemáte těsto! Že tys ho všechno snědl? Přiznej se, ty lumpe! A vy s ním držíte basu, to jsem si mohla myslet.“
Nemělo cenu zapírat. „Když vono to tak krásně vonělo, že sem to nemoh vydržet. Taková bobrota!“ pohladil si Bonifác pupík. Paní učitelka mu chtěla ještě pořádně vyčinit, ale to už tady byla Růženka s novou dávkou těsta.
„Paní učitelko, nezlobte se na něj. Já s tím tak trochu počítala a těsta mám hodně. A nebylo tam nic špatného, jen mleté granule, trocha mouky, med, vejce, prášek z hovězích kostí a lžíce jedlé sódy!“
Nato Bonifác mohutně říhl. „Ano, to dělá ta sóda! Díky ní jsou perníčky krásně nadýchané. Kdyby byly perníčky v troubě, tak by soda účinkovala tam. Místo toho účinkuje v tvém bříšku.“
„Tak to jsem teda trouba!“ smál se Bonifác a ostatní se přidali. Novou várku těsta už paní učitelka ohlídala a začali vykrajovat psí perníčky a skládali je na plech. Když byli všichni hotoví, Růženka perníčky upekla v troubě. No co vám mám povídat, vonělo to po celé školce a ještě v jejím blízkém okolí! Divím se, že to nepřilákalo Týnu, ale je pravda, že kočkám psí dobroty asi moc nevoní.
Odpoledne štěňátka vyráběla vánoční řetězy z granulí. Na dlouhé provázky pejskové navlékali střídavě velké granule a malé granulky a vyrobili snad sto metrů řetězů, které za pomoci školníka Huberta, klátícího se na vysokých štaflích, zavěsili všude, kam se dalo – na lustry, na skříně, z jednoho rohu místnosti do druhého a pak ještě třetího a čtvrtého, na věšáčky v šatně i na vodovodní kohoutky v umývárně.
Odpoledne přinesl Hubert vysoký voňavý smrček zasazený do stojánku a postavil ho doprostřed herny. To byl tak slavnostní okamžik, že se všichni shlukli kolem stromečku a chvíli na něj mlčky hleděli. Každý si představoval, jaký dárek mu Psožíšek asi přinese.
Další den probíhal ve znamení posledních vánočních příprav. Štěňátka zdobila perníčky cukrovou polevou, a když poleva uschla, navázala paní učitelka na perníčky červené mašle a pověsila je na vánoční stromeček. Nezapomnělo se ani na granulkové řetězy, které stromku dodaly ten pravý vánoční ráz. Paní učitelka každou chvíli poodstoupila a změřila si stromeček zkušeným pohledem.
„Něco tomu chybí. Něco by to ještě chtělo,“ řekla pokaždé, nenapadlo ji však nic, čím by se dal stromeček vylepšit. Byla si ale jistá, že by to ještě něco chtělo. „Možná něco jako hvězdu, na špičku, ano, to by mohlo být,“ mumlala si pro sebe. Ale pak na hvězdu zapomněla, protože nastal vánoční shon. Bylo potřeba štěňátka nějak zabavit, než jim Psožíšek nadělí pod stromeček dárky. Paní učitelka vzala celou třídu na vánoční procházku, a když se po dvou hodinách vrátili, všichni natěšení, cože jim ten Psožíšek přinesl, ani si neumyli tlapky a vběhli okamžitě do herny ke stromečku.
Óóó! Óóó, ten ale krásně voněl! A taky krásně svítil, protože paní kuchařka na něj ještě na poslední chvíli zavěsila světelné řetězy.
„Jé! Psožíšek na nás nezapomněl!“ hafala štěňátka, když viděla, kolik dárků pod stromečkem leží.
„Byli jsme všichni hodní! Máme spoustu dárků!“
„Paní učitelko, už můžeme rozbalovat?“ ptali se všichni nedočkavě.
„Ano, to víte, že ano. Já vám dárečky rozdělím, protože pro každého je tam něco. Psožíšek na dárky napsal vaše jména, tak já vám je budu podávat, ano?“
Pro každého se něco našlo, ten Psožíšek myslel úplně na všechny!
Paní učitelka dostala nový kartáč na svoji dlouhou srst, Růženka novou kuchařskou zástěru, Hubert dárkový koš plný těch nejlepších buřtů, Tobík zateplenou kombinézu, aby mu nebyla ve sněhu zima, Bobeš krásný obojek, Sabina Theodora pilník na drápky, Artuš velkou konzervu Pražské šunky, Kykouš kost, která byla větší než on, Rex pískací míčky, Pikola mýdlovou pěnu do koupele, Ebi plastovou vaničku na koupání, Bonifác velkou sklenici nakládaných žůžáků a navrch tři věnce buřtů, za to, že všechny zachránil, když psí školka zapadala sněhem.
Ale kde je vůbec Bonifác? Rozhlíží se paní učitelka kolem a nikde ho nevidí. Nikdo ho nevidí.
„Bonifáci!“
„Bonifáci, kde jsi? BO-NI-FÁ-CI!“ volají všichni.
„Tady!“ ozve se najednou. No jo, ale odkud na ně Bonifác volá? Nikdo ho nevidí!
„No přece tady, paní čučitelko! Podívejte se na stromek!“ radí Bonifác znovu. Paní učitelka a všichni ostatní se tedy podívají na vánoční stromeček, a co nevidí? Úplně až na samém vrcholu, na samé špičce stromečku se Bonifác přidržuje kmenu a vesele na ně mává.
„Co tam, och, tedy co tam, děláš, Bonifáci?“ vyjekne paní učitelka.
„Něco tomu stromku pořád chybělo a vy jste přece řekla, že jsem vaše hvězda, když jsem vyhrabal sněhový tunel! Takže tady dělám HVĚZDU a moc se mi to líbí!“
