Bělásek – Neobyčejný svět motýlů
Jednou na jaře, pod velikým kopcem, z kukly vykouknul Bělásek. Jako motýl ale nevypadal, byl to motýlí človíček. Prozkoumejte spolu s ním neobyčejnost motýlí říše a vydejte se na dobrodružnou výpravu. Setkáte se s housenkami všemožných tvarů a s motýly vodními, zimními, těmi bez křídel i takovými, kteří umějí hlasitě pištět.
Odhalte neuvěřitelné zázraky přírody a ještě mnohem, mnohem víc…
Kapitola nepovedená
„Podívejte, co to tady leží,“ prohlížela si zvědavě spícího človíčka jedna ruměnice.
„Leží a spí,“ pokyvovala tykadly druhá. „Ale co je zač, netuším.“
„Je dobře, že spí,“ rozumovala třetí, „možná je nebezpečný.“
V tom okamžiku se človíček probudil a po vydatném spánku zeširoka zívl. Ruměnice se lekly veliké rozevřené pusy a utekly tak rychle, že si právě probuzený ani nevšiml, že měl společnost.
„Jak tak na sebe koukám, stále nejsem motýl,“ prohlížel si človíček zklamaně své ruce.
Kousek vedle něj se zavrtěla motýlí kukla. Byla přesně taková jako ta jeho. Jen dosud byla plná. Netrvalo dlouho a na svět se z ní vysoukal motýl. Jeho křídla byla zatím maličká, mokrá a pomuchlaná. Do ladnosti a krásy měla ještě daleko.
Motýl si protáhl sosák, ujistil se, že má kolem sebe dostatek místa, a zavěšený na prázdné kukle začal svá křídla rovnat. Vypadalo to, jako když pouťový prodavač pouští helium do nafukovacího balónku. Zplihlé, nevzhledné nic se proměnilo v nádheru schopnou letu. Ještě chvíli motýl poseděl s křídly semknutými k sobě a pak přelétl blíže k človíčkovi.
„Dobré jitro,“ pozdravil človíček okouzleně, „ty jsi samička běláska řeřichového, viď?“
„Ano,“ odpověděla, „a ty jsi sameček téhož druhu.“
Človíček si sám sebe smutně prohlédl. „Jak jsi to poznala?“
„Barvy tě prozradily. Bílá, zelená, oranžová a trocha černé. Jen škoda, že jsi takový, takový…“
„… nepovedený,“ dokončil větu človíček.
„Možná tvá kukla v zimě přemrzla nebo se nějak jinak poškodila, že jsi po vylíhnutí takový, takový…“
„… nepovedený,“ dokončil znovu človíček.
