Anežka a kouzelná baletní sukýnka
Anežka se moc touží stát baletkou. Má ale křehké kosti a pan doktor s jejím baletěním nesouhlasí, a tak se rozhodne tajně tančit alespoň doma. A protože by moc chtěla mít opravdovou baletní sukýnku, vydají se s maminkou do obchodu. Tam Anežce jedna krásná sukýnka doslova sama spadne k nohám. Holčička se do ní okamžitě zamiluje a navíc zjistí, že to není žádná obyčejná sukně na balet. Je totiž kouzelná.
Chtěli byste vědět, co všechno dovede? O tom se dočtete v této knížce.
Na nákupu
„Anežko, svačina!“ zavolala maminka z okna.
Anežka neměla na jídlo ani pomyšlení. Na čerstvě posekaném trávníku si právě zkoušela piruety a chůzi po špičkách. Chtěla by být baletkou, ale pan doktor jí to nedovolil. Prý na to má moc křehké kosti. Do žádného baletního kroužku tak sice chodit nemohla, ale zkoušela baletit alespoň tajně.
„Co tam zase vyvádíš?“ zeptala se maminka s úsměvem. Věděla, jak moc se Anežka touží stát baletkou.
Anežka si stoupla zpátky na celá chodidla. Nechtěla, aby ji maminka viděla na špičkách. Protože byla poslušná holčička, raději se hned rozeběhla zpátky domů.
„Myslíš, že baletky mají ke svačině bábovku?“ zeptala se maminky ještě dřív, než se pustila do jídla.
„Myslím, že baletky jedí úplně všechno. Jinak by neměly žádnou sílu,“ odpověděla maminka a přistrčila talířek blíž k Anežce. Vůně čerstvě ukrojené bábovky
Anežka skočila dívence přímo do nosu. Usmála se a s chutí se pustila do jídla.
„Můžu si půjčit nějakou tvoji sukni?“ zeptala se Anežka s plnou pusou.
„A proč?“ divila se maminka. „Vždyť ti bude velká!“
„Abych vypadala jako baletka,“ odpověděla hbitě Anežka.
„Ale já přece žádnou takovou nemám,“ zamyslela se maminka.
„Máš! Tu kytičkovanou,“ věděla hned Anežka.
„Ale ta je pro tebe moc dlouhá,“ namítala maminka. „Přišlápneš si ji, upadneš a zlomíš si ruku nebo nohu.“
„Nepřišlápnu, neupadnu!“ slibovala Anežka a podívala se na maminku svými krásnými modrými kukadly.
Tomu pohledu maminka nedokázala nikdy odolat. A tatínek už vůbec ne.
„Tak víš co? Zajedeme do města a po nějaké baletní sukýnce se podíváme,“ navrhla maminka.
„Jó! Mami, ty jsi zlatá!“ radovala se Anežka. Vyskočila od stolu a omotala mamince své hubené ručičky okolo krku.
„Pojedeme hned teď!“ nemohla se dočkat Anežka.
„Počkej, počkej! Nejdřív musíme uklidit nádobí ze stolu,“ brzdila ji maminka. Anežka se hned bez odmlouvání pustila do úklidu. Odnesla do myčky svůj talířek a opatrně z ubrusu smetla zbylé drobečky.
Teprve pak mohly vyrazit do obchodu.
Anežka se na baletní sukýnku moc těšila, ale s maminkou nemohly na žádnou natrefit.
Prošly spoustu obchodů, ale tu, po které Anežka toužila, nikde neměli.
Maminka už si pohrávala s myšlenkou, že by z komory vytáhla šicí stroj, oprášila ho a ušila sukni ze staré záclony.
Moc se jí do toho nechtělo, ale pro Anežku by udělala cokoliv.
„Hele, mami!“ vykřikla Anežka náhle v jednom z obchodů.
Maminka leknutím málem nadskočila, byla zrovna zabraná do přemýšlení o šití.
„Támhle!“ dodala Anežka a táhla maminku směrem ke stojanu, na kterém visely dětské sukničky.
Než ke stojanu dorazily, jedna krajková sukýnka sama od sebe spadla na zem. Anežka ji chtěla zvednout a vrátit zpátky, ale neudělala to. Bylo jí totiž jasné, že je to přesně ta sukně, po které tolik toužila. Vzala ji do rukou a obdivně si ji prohlížela.
„Musíš si ji nejprve vyzkoušet,“ vybídla ji maminka. Anežka tedy šla i se sukýnkou do kabinky s těžkým závěsem. Když si sukýnku vyzkoušela, radostí jí poskočilo srdíčko. Seděla jí jako ulitá! A tak bylo rozhodnuto.
Domů odcházely obě s úsměvem na rtech a s baletní sukýnkou v tašce.
