Andílci se perou
Andělé a čerti, to nejde dohromady. Anebo ano? V pohádce je všechno možné.
Andílci Lucinka a Otík dobře vědí, že by mohli mít kvůli svým čertím kamarádům malér, ale průšvih sem, průšvih tam, hrátky s čerty jsou zkrátka lákavé. Humorná pohádková knížka vás vezme do rodiny andělů, kteří se nezaleknou ani čerta. A když mají jít andělata i čírťata na kutě, vyprosí si pohádku o obrech, kterou si můžete užít spolu s nimi.
Veselé pohádkové příběhy Pavla Vrány, který celou svou profesní dráhu spojil s literaturou pro děti, doprovázejí s nadsázkou ilustrované obrázky Jaromíra F. Palmeho.
NADPŘIROZENÉ BYTOSTI:
ANDĚLÉ, ČERTI A STRAŠIDLA
Kdo jsou andělé a kde se tu vzali, asi nikdo z lidí doopravdy neví. Všichni se jen dohadují.
Když jsem byl malý kluk, tak mi doma říkali, že každý člověk má svého anděla strážného. Můj tatínek tvrdil, že musím mít nejmíň dva až tři, protože jeden na mě nemůže stačit, když se podívá, co provádím, odkud a kam jsem spadl nebo jak se mi podařilo uskočit před motorkou a skončit jen s odřenými koleny a lokty. Pak o mě říkali, že mám sice andělské oči, ale z každého oka mrká deset čertů.
Myslím, že je to všechno trochu jinak.
Anděly určitě potkávám každý den. Jenom jsou převlečení za lidi. Sami dělají jen dobro a dobré skutky, jenže to jim nestačí, oni k tomu nabádají a přesvědčují i všechny lidi ve svém okolí. Jestli zároveň stačí ještě dělat někomu andělíčka strážníčka, nebo strážní službu mají jiní, to nevím.
Nepochybně jsou celé andělské rodiny. Musí si přece vychovávat své nástupce, než jednou zestárnou a svoji službu nebudou zvládat.
Totéž jistě platí i o čertech. Možná jich není tolik jako andělů, ale o to jsou usilovnější a vymýšlejí stále nové a překvapivé čertoviny, aby dokázali anděly převézt, oblafnout, vodit je za nos, hrát si s nimi jako kočka s myší, snaží se je nachytat s kalhotami u kolen a udělat jim před nosem z obyčejného a slušného člověka hříšníka zralého k věčnému zatracení.
Ani jedni to nemají lehké. Andělé si samozřejmě nenechají všechno líbit a neskočí hned tak nějakému čertisku na špek. Pečlivě sledují, co se kde okolo čertů šustne, a jeden druhého upozorňují na to, že se čerti někde nečekaně začali rojit, což vypadá na nějakou nezbednost, špatnost, kulišárnu, popřípadě hrozivé darebáctví, v němž jde o to, nakazit co největší množství hodných lidí infekční špatnolitidou. To znamená, že je nutné pustit se do andělské práce.
Prostě je to odvěký zápas mezi dobrem a zlem a my věříme a doufáme, že dobro je na tom lépe. Musíme ale přiznat, že ten boj není zdaleka tak lítý a neúprosný, jako býval. Dříve jen uviděl anděl zdáli čerta, svolal sbory andělů v plné zbroji, v čele s archandělem Gabrielem, a hnal meči plamennými ušmudlané čertíky tam, kam patří.
Ta nesmiřitelnost už tu není a všechno je trochu jinak. Však sami poznáte, co se vlastně okolo nás děje.
Nejsou tu však jen andělé a čerti. Mezi nadpřirozené bytosti patří také strašidla, především vodníci, hastrmani, čarodějové, čarodějnice, skřítkové, trpaslíci, draci, hejkalové, bludičky, rusalky a spousta dalších až neuvěřitelně zvláštních postav, jaké si ani představit nedovedete do té doby, než najednou stojí před vámi.
Všechny ty bytosti, o kterých jste si právě přečetli, že jsou mezi námi, nemůže každý jen tak vidět. To je jedna z jejich nejdůležitějších vlastností. Mohou se zjevovat a mizet podle vlastního uvážení a přání. Jen málo smrtelníků má ten dar vidět je kdykoliv.
Mluvíme zde o andělech, čertech a strašidlech působících v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. To je zásadní informace, protože nikde jinde ve světě nejsou tyto bytosti tak úzce spjaté se zemí, kde působí, jako u nás. Nejsou to zlé a krvelačné bestie jako například v severských zemích. I ten náš čert je v podstatě většinou spravedlivý a s vodníkem, často i s drakem, se dokážete domluvit.
U ANDĚLŮ DOMA
Tatínek anděl Ota Noël býval na zemi úplně obyčejný, ale vlastně neobyčejný obchodník. Slušný, poctivý, veselý i ochotný a tak oblíbený, že ho všichni vychvalovali až do nebes, a vychvalovali ho tak dlouho, že byl najednou na nebesích a všem se po něm stýskalo. Jednou se k němu přidala půvabná Andělka Noëlka, vzali se, a aby jim nebylo smutno, měli dvě děti – Otíka a Lucinku.
To bylo potom tak…
Kousek od brány, kterou hlídá svatý Petr, přesně v mrakovém domě pořadím šestém, v ulici, která se jmenuje tak, že se to nedá zapamatovat, nebyla vůbec dobrá nálada. Táta přecházel z pokoje do pokoje, sem tam zašel i do kuchyně a pořád sledoval hodiny. Děti už měly být doma určitě nejmíň půl hodiny. Ne že by se zdržely někde poprvé, ale nikdy to nebylo víc než deset minut.
Maminka pokyvovala hlavou: „Rostou nám děti, rostou. Bude s nimi čím dál víc práce. Já ti říkala, abys je nenechával kamarádit s těmi chlupáči ocasatými. Stačí se na ně podívat a hned víš, že budou problémy. Jeden je hnědý, druhý černý, místo oblečení mají chlupy. Když si hrají s našimi dětmi v pokojíčku, musím potom vysávat, protože pořád línají a chlupy se z nich jen sypou. Minule z nich vypadlo i pár blech. Kdo to kdy viděl, aby v nebi byly blechy?!“
Vtom vrzla vrátka před domem. Malí hříšníci se právě vraceli. Rodiče, kteří jim chtěli povědět něco o tom, že se má domů chodit včas, ztratili oba řeč. Stačilo se na ty malé nezbedy podívat a bylo jasno. To nepřišli do nebeského příbytku malí něžní andílci. Spíš se to, co vešlo do dveří, podobalo dvěma hroudám černočerného uhlí, ze kterého probleskovaly dva páry andělsky něžně modrých očí.
„Uličníci, darebáci, mizerní umouněnci, špindírové špinaví ukoptění, čuňačinčí neumytci, tohle, co s vámi provedu, si budete dlouho pamatovat! Svatého Scholastika s metlou na vás, nezvedenci! Bez večeře půjdete spát a žádná pohádka před spaním nebude. Maminko, připrav pračku a dej jí na nejvyšší výkon. Vy dva se ani nesvlíkejte! Do pračky půjdete nejdřív tak, jak jste, a potom znova nahatí. To oblečení budeme muset asi vyhodit a vás nakonec ještě šoupneme do čistírny peří. Tohle jsem ještě nezažil, a že jsem už na nebi pěkných pár let. Snad vás nikdo neviděl…“
Tatínek byl rozzlobený jako ještě nikdy. Šel se projít, aby se z té hrůzy trochu vzpamatoval. Děti už se čistily v pračce, ale tatíkovy projevy na ně asi neudělaly náležitý dojem, protože se z pračky (ve které to určitě nebylo nic příjemného) každou chvíli ozýval hurónský smích.
Pračka doprala, maminka děti vytáhla za uši ven, zjistila, že i křídla jsou docela v pořádku, šoupla oběma potají něco k večeři a hnala je do postýlek. Otík i Lucinka se jí oba pověsili na krk, aby jí dali pusu na dobrou noc. Maminka si jen povzdechla: „Stálo vám to za to? Hubování od tatínka a potom ještě pračka… Nevím, nevím.“
Oba se znovu rozchechtali, až začali škytat. „Stálo to za to, mami! Kdybys viděla, jaká byla tam dole u čertíků sranda…“
Hned dostali každý za tu „srandu“ pohlavek a už od maminky uslyšeli jen „pomodlit a spát“, a to takovým hlasem, že se nedalo udělat nic jiného než poslechnout.
Maminka se posadila v kuchyni, uvařila si hrnek čaje, a než se tatínek vrátil domů, vzpomínala na doby, kdy s kamarádkami prožívala podobná dobrodružství jako ti její nezvedenci. Nakonec si jen povzdechla: „Jsou to uličníci. To tatínek asi nikdy nepochopí. On byl asi vždycky vzorňák.“
