Alenka lékařka
Kde máme srdce?
Jak se měří tep?
Proč dědečkovi vržou klouby?
Můžeme slyšet myšlenky?
Jak vzniká hlas?
Alenka chce být lékařka, a tak hledá odpověď na každou otázku o lidském těle. Hledejte s ní! Bude to zábavné poučení.
V ilustrované knížce se mladší děti prostřednictvím příběhů, hádanek a doplňovaček dozvědí základní informace o lidském těle.
U MAMINKY V PRÁCI
Dnes odpoledne jsme byli s maminkou v práci. Naše maminka je lékařka. Dopoledne se starala o pacienty a psala zprávy v počítači. Pak mě vyzvedla ze školní družiny a Kubu ze školky. Zamířili jsme k ní do ordinace. Je tam spousta zajímavých věcí, a tak se tam nikdy nenudíme.
Když je někdo nemocný, maminka mu pomáhá uzdravit se. Nejprve ho prohlédne, podívá se mu do krku pomocí dřevěné špachtle a taky ho poslouchá takovými zvláštními sluchátky s hadičkou a kolečkem na konci. Moc nás to s bráškou zajímalo, tak jsme se jí zeptali: „Mami, proč si vždycky nasazuješ na uši ta sluchátka?“
„To nejsou jen sluchátka. Je to speciální lékařský nástroj, kterému se říká fonendoskop nebo stetoskop. Slouží k poslouchání toho, co se děje uvnitř našeho těla.“
„Tam je něco slyšet?“ divil se Kubík.
Já jsem si hned vzpomněla, jak mi občas kručí v břiše, když mám hlad. Taky jsem to mamince řekla.
„Ano, Alenko,“ pochválila mě. „A nejen to! My lékaři nejčastěji posloucháme tep srdce, dech nebo pohyby střev při trávení.“
„A jak to funguje? Kde to má baterky?“ zajímal se hned Kuba. Jako správný kluk by všechno nejraději rozmontoval.
„Žádná baterka tam není, Kubíku!“ usmála se maminka. „Funguje to úplně jednoduše! Tady na tom kolečku, které se přikládá na tělo pacienta, je taková blána. Ta se rozechvěje, když zachytí zvuky v těle, a těmi hadičkami se zvuk donese až do sluchátek.“
Já i bráška jsme na maminku nechápavě zírali.
„Víte co? Nedávno jsem si pořídila nový, modernější fonendoskop, tak vám tenhle starší půjčím, abyste si ho mohli vyzkoušet.
Chcete?“
Samozřejmě že jsme chtěli. „Jóóó!“ vykřikli jsme nadšeně.
„Ale nejdřív vás musím upozornit, že s ním musíte zacházet opatrně. Nejen proto, abyste ho nerozbili, ale taky abyste si nepoškodili sluch. Nikdy nezkoušejte silně ťukat na blánu, když máte sluchátka na uších! Je to jasné?“
Horlivě jsme pokyvovali hlavou na důkaz, že tomu rozumíme, a nemohli jsme se dočkat, až nám maminka svůj starý stetoskop doma půjčí.
VLASTNÍ ORDINACE
„Já budu jako paní doktorka a ty budeš pacient, jo?“ navrhla jsem bráškovi a hned jsem se zmocnila fonendoskopu.
„Ne, já chci být pan doktor a ty budeš pacientka!“ protestoval Kuba.
„Neboj, pak se zase vystřídáme,“ uklidnila jsem ho a už jsem si připravovala v pokojíčku místo, kde bude moje ordinace. „Musíš za dveře, do čekárny. Až budu hotová, tak tě jako zavolám,“ řekla jsem a zavřela Kubovi dveře přímo před nosem. Na psací stůl jsem si nachystala nějaké papírky, na které budu psát recepty, oblékla jsem si zástěrku, co mám do výtvarky, uklidila jsem plyšáky z postele, fonendoskop jsem si pověsila kolem krku a nahlas jsem zavolala: „Další, prosím!“
„Dobrý den,“ řekl Kuba při vstupu do místnosti. Když se na mě podíval, šíleně se rozchechtal.
„No a co,“ řekla jsem. „Představ si, že je to bílý plášť!“
„Paní doktorko, mě strašně bolí v krku!“ řekl Kuba skuhravě a chytil se za krk.
„Podívám se na to! Lehněte si tady na lůžko!“ ukázala jsem na uklizenou postel.
Když si bráška lehl, přiložila jsem mu stetoskop na krk a poslouchala, jakou tam může mít nemoc.Skoro jsem nadskočila. Něco tam tikalo!
„Ty jsi spolkl budík?“ vylekala jsem se tak, že jsem svému pacientovi zapomněla vykat.
„Ne, proč?“ zeptal se vyděšeně Kuba. „Ty ho tam slyšíš? Ale mě v krku nebolí, to jsem řekl jenom tak!“
„Já vím, ale fakt tam máš asi budík! Poslechni si to!“ Dala jsem Kubovi fonendoskop na uši a přiložila jeho konec na krk. Ne doprostřed, ale mírně doprava.
„Co to je?“ zeptal se Kuba s vykulenýma očima a oba jsme v tu ránu běželi za maminkou.
„Mami, mami, Kuba má v krku asi budík! Něco mu tam tiká!“
Maminka si nás změřila tázavým pohledem. Možná si myslela, že si děláme legraci, nebo že Kuba opravdu spolknul hodinky.
„Poslechni si to!“ pobídla jsem ji. Maminka si nasadila fonendoskop a přiložila ho na místo, které jsem jí ukázala.
Pak se začala smát: „Vy jste ale popletové! To je přece pulz!“
