Dobrodružství pana Kolečka
Nečekané příhody se objevují i doma, kde to dobře znáte a kde to máte rádi, a možná právě proto. Své o tom ví nerozlučná trojice kamarádů – řidič Kolečko, pejsek Šikula a veteránský autobus Šemík. Tahle povedená trojka vás naučí, že veteráni nepatří do starého železa, že nemít jednu nohu není překážka a že s věrnými kamarády a láskou, která nerezaví, doj(e)dete nejdál.
Výtvarně jedinečná a bohatě ilustrovaná knížka, jejíž kulisu vytvořila místa známá i polozapomenutá, zaujme dětské hlavičky a přitom jen tak mimochodem poučí – dost možná, že se něco nového dozvědí i rodiče. Tak schválně, víte, proč se Bílá hora jmenuje Bílá a kde se vzala Divoká Šárka?
Příběhy, které vznikly z lásky k blízkému místu a k jednomu chlapečkovi, který nemohl usnout bez pohádky, jsou nerozlučně spjaté s vtipnými ilustracemi Jana Laštovičky.
Tam, kde končí město a začíná les, stojí stará garáž. Větve stromů ji šimrají v oknech už dlouho, tak dlouho, že její zdi obrostly mechem a škvírami v oknech se protahuje vítr. Garáž i les jsou totiž na kopci, který se jmenuje Bílá hora, a jak to na kopcích bývá, často tu fouká. Mraky se tu proto dlouho neudrží. Pospíchají nad korunami staletých buků a dubů, jako by se bály, že si o jejich špičky odřou svá kulatá šedivá břicha.
Les na Bílé hoře není obyčejný les. Říká se mu obora, protože ho jako kouzelný prsten obepíná vysoká zeď ze zlaté opuky, což je vzácný kámen, který dnes už skoro nikde nenajdeme. A za tou zlatou zdí a za hustými alejemi buků a dubů, tam, kde se setkávají všechny cesty, je nevelká zelená loučka a na ní malý zámeček. Vypadá, jako by sem spadl z nebe. Kdysi dávno ho nechal postavit z veliké lásky jistý Ferdinand pro svou milou Filipínu. Asi proto se o zámečku vypráví, že je kouzelný, a kouzelně tenhle letohrádek určitě vypadá: dvanáct stěn bílých jako sníh, na nich sedí střecha černá jako uhel a špičatí se jako hvězda, která sem spadla z noční oblohy. A tak se také zámečku říká Hvězda, a podle něj i celé oboře.
A kampak se ztratila naše garáž z počátku vyprávění? – Vůbec nikam. Stojí jen kousíček za zdí obory Hvězda a od letohrádku je to k ní, co by kamenem dohodil. Je docela veliká, protože v ní bydlí autobus Šemík. A vedle té velké garáže se krčí malý domeček. V něm bydlí pan řidič Kolečko s pejskem Šikulou. Ti tři – pan Kolečko, Šemík ani Šikula – už nejsou nejmladší,
ale radují se života a společně zažívají spoustu dobrodružství. A jak se dá zažít dobrodružství, když bydlíte ve městě? Úplně jednoduše. Stačí vyrazit na výlet. A nemusí to být ani nijak daleko. Pan Kolečko, Šikula a Šemík vyjíždějí na výlety docela často a vždycky se jim přihodí něco zajímavého – a někdy i trochu napínavého. A my se na pár výletů vypravíme s nimi.
Před mnoha a mnoha lety, kdy v Praze ještě nejezdilo metro, přišel na svět v továrně Karosa autobus. Páni inženýři, kteří u toho byli, na něm mohli oči nechat.
„Ten se tedy povedl! Podívejte na to krásné prosklené čelo! A ta samonosná karoserie a hydromechanická automatická převodovka!“
Měli pravdu. Nový autobus byl vskutku výjimečný stroj. Motor měl umístěný uprostřed mezi nápravami a k tomu pneumatické odpružení a troje nástupní a výstupní dveře. Jenže autobus byl skromný, vždyť se o svou krásu nijak nezasloužil, a tak se z lichotek pánů inženýrů začervenal. Na bílé karoserii mu vyvstaly dva nenápadné růžové pruhy.
„Jé, on se červená!“ smáli se inženýři. „A víte co, natřeme mu ty pruhy načerveno pořádně a napořád. Bude mu to slušet.“
A jak řekli, tak udělali. Jen jméno mu nevybrali úplně pěkné. No uznejte, je snad ŠM 11 jméno pro nejhezčí autobus? Ale autobus si z toho nic nedělal. Mnohem víc mu záleželo na tom, aby dostal nějakého hodného a šikovného řidiče.
Přidělili ho Janu Kolečkovi. Byl to mladý a nezkušený řidič, a tak měl autobus zprvu obavy. Snad ten mladík nebude moc divoký? Ještě aby tak zadřel písty nebo něco podobného!
Ale nic z toho se nestalo. Jan Kolečko věděl, že na autobus v záběhu se musí opatrně. Že na pedál brzdy se nedupe, motor se netúruje a plyn se přidává polehoučku. Jen jméno ŠM 11 se mu nelíbilo, a tak řekl: „Budu ti říkat Šemík. Budu se
o tebe starat a ty mě na oplátku budeš poslouchat. A společně budeme vozit lidi městem.“
Taková řeč se autobusu líbila. A tak spolu jezdili den po dni, měsíc po měsíci a rok po roce a vozili po městě maminky, babičky, dědečky i tatínky s dětmi. A někdy vezli i kola, kočárky, tříkolky, i psy a kočky vozili. Jednou se s nimi dokonce svezl i kanárek v kleci! Stali se z nich nerozluční kamarádi. Celkem spolu pan Kolečko a Šemík najezdili milion kilometrů. A milion, to je opravdu moc.
Když už spolu jezdili po městě mnoho let, našel pan Kolečko na stole dopis od pana ředitele. Stálo tam, že Šemík musí do starého železa. 
Pana Kolečka píchlo u srdce. Vždyť Šemíkův motor šlape pořád jako hodinky!
Ale nic naplat, musel tu špatnou zprávu autobusu říct. I Šemík byl smutný. Průduchy nad čelním sklem se mu zkrabatily a po masce se mu řinuly slzy proudem jako z prasklé cisterny. Domů se šlo pan Kolečkovi těžko. Celou noc nemohl spát a jen vymýšlel, jak to zařídit, aby Šemík nemusel do šrotovny. Byla jenom jedna možnost.
Když ráno vyšlo slunce, oblékl si pan Kolečko svůj nejlepší, vlastně jediný oblek, nasadil klobouk a trochu rozechvělý zaklepal na dveře ředitelské kanceláře. Seděli tam kolem stolu pan ředitel a další pánové. Všichni se tvářili důležitě,
jako by právě rozhodli, že zeměkoule se už nebude točit doprava, nýbrž doleva.
„Co se děje?“ zamračil se pan ředitel na řidiče.
„Šemík nepatří do šrotu,“ vyhrkl pan Kolečko.
„Nechte ho ještě chvilku jezdit. Prosím!“ Ale ředitel zavrtěl hlavou a po něm i ostatní pánové.
„Kdepak. Model ŠM 11 se vyřazuje. Je na to předpis. Podívejte!“ A zamávali panu Kolečkovi před nosem papírem se spoustou písmenek.
„Ale Šemík je v lepší formě než lecjaký mladší autobus!“ nedal se odradit pan Kolečko. „Nepatří do starého železa!“
„Neodmlouvejte, Kolečko,“ zamračil se pan ředitel. „Víte, že předpis je předpis.“
„Já si ho tedy vezmu domů,“ navrhl pan Kolečko. Pánové zavrtěli hlavami. „To nejde.“
„Ani kdybych podniku zaplatil?“ zkoušel to dál řidič. Pan ředitel si zamnul zamyšleně bradu a pak prohlásil: „To by možná šlo.“
„Kolik peněz byste za Šemíka chtěli?“ zeptal se pan Kolečko s nadějí i obavou v hlase. Pan ředitel řekl moc vysoké číslo.
„Tolik nemám, ale můžu platit každý měsíc kousek,“ řekl pohotově pan Kolečko. Pánové dali hlavy dohromady a po chvíli
souhlasili: „Dobře, ale musíte si ho odvézt hned. Ať se vám cestou nerozpadne!“ A rozesmáli se, až se za břicho popadali. Jeden pán dokonce spadl ze židle.
„Děkuju,“ řekl pan Kolečko, ale v hluku nebyla jeho slova slyšet.
Někteří lidé se smějí zvláštním věcem, pomyslel si a rozeběhl se do garáže. Co kdyby si to ti pánové náhodou rozmysleli?
„Přišel ses rozloučit?“ zeptal se smutně Šemík.„Žádné loučení!“ vykřikl radostně pan Kolečko.
„Nepůjdeš do šrotu! Odteď budeš bydlet se mnou u Hvězdy.“ Autobus se štěstím celý rozzářil. Dokonce i brzdová světla svítila. Péroval hned na dvou, hned na čtyřech kolech a nakláněl se a natáčel jako tanečník. Takhle ho pan Kolečko ještě nikdy neviděl. A tak si pan Kolečko odvezl Šemíka domů. Starou velkou maštal, kde jeho dědeček kdysi choval koně, přestavěl na garáž. Opravil střechu, vybetonoval podlahu a vsadil velká vrata, aby se Šemík vešel dovnitř.
„Dřív tu stáli čtyři koně, dnes jich tu bude dvě stě,“ zamnul si spokojeně ruce pan Kolečko, když Šemíka zaparkoval v maštali, tedy vlastně v garáži. Šemíkův motor má totiž sílu jako dvě stě koní. Autobusu se jeho nový domov zalíbil, i když to byl starý kamenný dům. S meluzínou, co se protahuje okny, se brzy skamarádil. Když opadá listí, vidí z jednoho okna až na letohrádek Hvězda a z druhého, jak si pan Kolečko vaří v domečku oběd. A to Šemíkovi ke spokojenosti úplně stačí.
